Trapas je slabý slovo

„Panenko mária, to je hovadina“, pronesl jsem jednoho jarního pozdního odpoledne sám pro sebe nahlas a velkým obloukem poslal vzduchem právě dočtený scénář na stolek na druhé straně pokoje. Bylo mi jasné, že tam dlouho ladem ležet nezůstane. Jednalo se o pracovní výtisk scénáře. Takový, který je tištěn speciálně jen na jedné straně stránky, zatímco na volném listu si členové štábu dělají poznámky. Tužkou ledabyle napsané moje jméno hned vedle tištěných jmen tvůrců tohoto díla říkalo, že konkrétně tento výtisk je určen mě a já jsem ten dělník filmového umění, který si může o budoucím filmu myslet cokoliv, ale sklapne podpatky a začne po skladech, fundusech i po celé republice shromažďovat tisíce předmětů, aby jimi zaplnil dekorace v ateliérech exteriérech a všude, kde se bude natáčet. A to tak, jak si to páni tvůrci představují.

Někdy po přečtení scénáře se na natáčení vyloženě těším. Tentokrát to nebyl ten případ. Ani v nejmenším. Ale už jsem dělal i na filmech tak budovatelských, že by diváky z toho bolely ruce asi už při kupování lístků. Tedy miliony vyhozené oknem. A z těch mnoha milionu se jen několik málo stokorun honoráře ocitlo v mé kapse na mé nemnohé životní potřeby. To, že si mohu vybrat, zda na filmu budu spolupracovat či nikoliv, je sice nezpochybnitelné, ale skutečně je to jen teorie. Prakticky to většinou nemůže udělat ani režisér.

Uvázal jsem si kolem krku avantgardní šáličku, abych vypadal dostatečně bohémsky a vyrazil na jedno pivečko do kavárny Slávie, kde jsme s ostatními kumštýři probírali především trendy současného umění a občas to proložili upozorněním na poprsí některé slečny, procházející po chodníku kolem velkých oken kavárny.

Ve Slávii jsem se pozdravil s přítomnou, dost početnou společností u dlouhého stolu. Asi tak polovinu jsem znal. Některé přítomné alespoň od vidění, některé vůbec. Usadil jsem se na volné místo tak, že jsem hleděl oknem na vchod do Národního divadla. Za mými zády nějakou povídku, či scénku u malého stolku tvořila dvojice Šimek, Krampol. Tenkrát jsem si s nimi ještě vykal.

Hned jsem se zapojil do debaty u velkého stolu a svými vtipnými glosami, bonmoty a poznámkami oživoval konverzaci. Tak jako ostatní i já jsem se dostal nakonec k tomu, že jsem začal povídat o tom, na čem právě dělám. Mezi námi kumštýři se tomu říká „věc“ nebo taky někdy, když je toho víc, tak „projekt“. No to si dovedete představit, jak jsem o právě přečteném scénáři hovořil. Začal jsem tím, kdo napsal literární předlohu scénáře a jen proto, že už je to dost známý autor, natočí mu i takovouhle …. (sprosté slovo) a jako důkaz jsem uvedl stručný obsah přiblblého příběhu a také posměšně ocitoval některé mimořádně stupidní úryvky z textu. I když jsem citacím dával výrazné dramatické ztvárnění, abych přítomné pobavil, úspěch jsem nesklidil.

Někteří jistě již tušíte pointu.

Ano, tušíte správně.

Ten spisovatel, který se těsně před mým příchodem chlubil tím, že na Barrandově se podle jeho knížky začíná točit film, ten seděl u stolu přímo proti mně.

Je to už tolik let a stejně mě přímo polévá horko, když si na to vzpomenu, jak to teď píšu.