Pracovala jsem ve skladu OOPP – osobní ochranné pracovní pomůcky. Podnik na tom byl určitě dobře, protože pracující měli nárok na pracovní oblečení a obutí, rukavice, zástěry, svařovací brýle a spoustu dalších ochranných pomůcek. K tomu všemu mohli fasovat mýdla, šampon, solvinu, ručník, ale každý dle pracovní pozice jiné množství a jiný druh. Například dělníci dostávali několikrát do roka ty příšerné bagany, ale THP měli nárok jednou ročně na obuv Farmer.
Byla jsem jedinou pracovnicí, šéfkou, fakturantkou i uklízečkou. Měla jsem na starost tisícovku kmenových zaměstnanců a dalších tři sta externistů. Vedla jsem karty s údaji, co kdy kdo může fasovat a při své paměti obličejů jsem raději mlčela, když se mi zdálo, že dotyčný si už tento měsíc své mycí prostředky vyzvedl. Nevyzvedl, jak potvrdilo osobní číslo. Po uzavření okýnka jsem údaje z karet tloukla do PC a na konci měsíce udělala uzávěrku a fakturovala. Bylo posledního a já musela zůstat v práci déle, abych vše stihla. Práce mi šla od ruky, vše sedělo, jak mělo, a v šest jsem si mohla oddychnout, že je hotovo.
Podnik stál na konci města a mě čekala nejméně půlhodinová cesta pěšky, protože dělnický autobus jezdil jen třikrát denně po směně. Po opuštění vrátnice jsem za sebou uslyšela auto. Zkusím mávnout, třeba mě řidič vezme a ušetřím nohy. Stalo se. Takový sympatický padesátník s počínajícími šedinami na skráních se se mnou dal do řeči, ve kterém provozu pracuji. Vše jsem mu řekla a marně vzpomínala, jestli jsem tohoto chlapa už někdy viděla u okýnka. Ne, ne, ne, určitě tam ještě nikdy nebyl. Ale taky v podniku nemusel vůbec pracovat, třeba jen něco vyřizoval. Teď jsem se zase já zeptala přímo, jestli teda v podniku pracuje a přisvědčil, že ano. A já pokračovala, jestli taky chodí fasovat. Odpověděl, že ne, že je THP. Už jsme se přiblížili k městu.
Po vystoupení jsem ještě stále byla zvědavá, kdo mne to vlastně svezl, tak jsem nenápadně otevřeným okýnkem vyzvídala, na kterém provoze teda pracuje a znova ho lákala k fasování. Spustila jsem, že to musí napravit, ať to nenechá propadnout, že ty boty farmerky jsou fakt kvalitní obuv a jen ať si pro ně přijde, když na to má nárok, že jedny boty přece nemůžou položit prosperující podnik a že toho všichni ostatní dostatečně využívají, že...Zastavil veletok mých slov, pomalu se rozjížděl a s úsměvem řekl: „Já vím, já tomu řediteluji!“
Prožili jste nějaké životní faux pas? Co se vám v životě nepovedlo, případně, na jaký omyl či trapas nikdy nezapomenete? Pošlete na téma Můj trapas povídku, příběh nebo glosu. Nejzajímavější příspěvek opět oceníme. |