Jakmile se po "sametové revoluci" otevřely hranice pro cestování do ciziny, náležitě jsem toho využila. Předtím jsem znala jen "Lido-Démo". S kamarádkou stejného založení jsme procestovaly, co se dalo a na co byly peníze.
Pak přišlo milénium a začaly jsme uvažovat o tom, jak bychom ho důstojně oslavily. Přibližně v té době mi končilo stavební spoření, a tak jsem ušetřené peníze věnovala na cestu do Dominikánské republiky a k vysněnému Karibskému moři.
Už let přes Alantik, přestože byl dlouhý, byl nesmírně zajímavý. Letiště v Punta Cana bylo nové a vystavěno v domorodém stylu. Ovšem, když jsem viděla ty hromady odpadků za plotem letiště, tak jsem chtěla letět zpátky. Cestovali s námi i manželé z Prahy, a protože tam nebyli poprvé, tak mě utěšovali, že se mi tam nakonec bude líbit. Cesta do hotelu byla prašná, takže naše kufry v drátěném otevřeném přívěsu nebyly pod oblaky prachu vidět. Jenže tím naše muka skončila.
Pobyt v hotelu neměl chybu a hlavně Karibik nás nezklamal. Byly to kilometry bílého písku a úžasně teplého a čistého moře. Na všechny trampoty jsme rychle zapomněly a jen si užívaly skvělou pohodu. Jako bonus navíc jsme si mohly pozvat moře, obrazně řečeno, přímo do pokoje. Moc ráda na Karibik vzpomínám a jsem ráda, že se mi podařilo alespoň jednou vidět a zažít kousek ráje na zemi.