Moře práce

Bylo mi 57 a do důchodu mi scházely poslední tři měsíce. Objevila jsem na internetu inzerát, že jedna cestovka hledá pokojské do Chorvatska. To bude dobrý job! Už jsem se viděla rozplacatělá na pláži, sem tam něco uklidím a krásně si celé tři měsíce užiju. U moře jsem poprvé a naposled byla před třiceti lety, tentokrát za to ještě dostanu zaplaceno.

Odpověděla jsem na tuto zajímavou nabídku práce a opravdu se druhý den ozval telefon a byla jsem přijata. Z republiky se odjíždělo už na konci dubna. Autobus byl plný delegátů a pokojských. Trochu jsem se divila, že už tam budou rekreanti, ale asi ano, když tam vezou pokojské.

Celou noc jsme jeli, všichni okolo chrupkali, jen já se trápila a neusnula. Najednou autobus zastavil u campu. Všichni se ženeme k moři. Je studené, ale krásně šumí a zrcadlí se v něm jižní slunce. Nejsem sice světa znalá, ale tohle je přece Itálie, to poznám. Za chvíli už bylo vše jasné. Zde má cestovka několik mobilhomů a tady si natrénujeme úklid. Dostali jsme instrukce, kterak se myjí okna a čím vytírá podlaha, jak se skládá stůl, co se počítá do inventáře a ukázku nasazování okenních sítí.

Dostali jsme oběd a konečně jsme se pustili do práce. Ono se to nezdá, ale tu chaloupku na kolečkách jsme každý uklízeli skoro čtyři hodiny. Mlaďoši šli večer do městečka na diskošku a já nevyspaná a vyčerpaná jsem usnula hned po večeři. Ráno jsem se před snídaní ještě jednou prošla po pláži, ale celé tělo mne tak bolelo, že jsem z toho moře už tak velkou radost neměla. Opět jsme nasedli do autobusu a jeli konečně směr Chorvatsko.

Vítal nás další camp v Šibeniku. Opět mobilhomy, tentokrát jich ale bylo více. Na nějaké moře nebyl čas, dostaly jsme kýble a mycí prostředky a šlo se na věc. Tři dny jsme harovali jak barevní. Jednou zrána jsem se šla podívat před snídaní k moři. Večer už jsem byla vždy tak dobitá, že o nějakém moři jsem si mohla nechat akorát zdát. A
ráno znova do práce! Každý uklidit dva mobilhomy. Gumové rukavice už dávno praskly a chemikálie mi úspěšně rozežíraly ruce. Záda mě bolela jak čert a dál existovat jsem mohla jen pomocí výdobytků farmaceutického průmyslu. Růžové bobule jsem polykala několikrát denně, jinak bych se už neohnula. To byla rozcvička. Ruce jsem trénovala na oknech, záda při mytí záchodu, kolena při vytírání pod postelemi.

Zase jsem uklidila dvě obydlí a těšila se na večeři a konečně odpočinek. Kdepak, po jídle se v úklidu pokračovalo, protože bylo potřeba zbytek mobilhomů rychle uklidit, natěšení klienti cestovky už tou dobou vyjížděli z domova. Hotovo bylo před půlnocí.

Jestli jsem si myslela, že teď už konečně přijedou rekreanti a já budu jen v campu udržovat pořádek, strašně jsem se zmýlila. Po vystoupení sluncechtivých bělochů autobus nalodil nás a vezl na další štaci. Tentokrát to byl Biograd. Tady bylo mobilhomů asi padesát! Odložit bágly v chatce a zase obehrané divadlo s kýblem, mopem a čistým povlečením. Tentokrát jsem se k moři vůbec nedostala. Občas jsem ho slyšela šumět a tušila, že to modro za borovicemi by možná mohl být Jadran, ale síly nestačily. Od představy, že budu muset k vodě kráčet asi třista metrů mírně z kopečka a poté se vracet do kopečka, mne od pohledu na vlny odrazovalo mé rozbolavělé tělo.

Další tři dny jsem viděla jen kýbl a hadr. Necítila jsem ruce, nohy mne nosily těžko, přetěžko. Přísného šéfa jsme měli neustále za prdelí. Tady je ještě na zrcadle šmouha a tady to ustelte znovu a tady ještě v lednici je ta mřížka
špatně vymytá a ty schůdky přetřete ještě jednou... 

Přijel autobus s vysokoškoláky a nastěhovali se do uklizených domečků. Večer jak utrhlí z řetězu řádili, chlastali, zpívali, křepčili, hulákali. Proklínala jsem ten okamžik, kdy jsem na internetu klikla na ten odkaz. Večer jsem se k smrti zmordovaná snažila usnout a jen doufala, že se dožiju aspoň rána. Ale spát se nedalo, mládež byla až přespříliš hlučná a na nějakou mou únavu nebrala ohled.

Po týdnu bylo konečně hotovo. Autobus přivezl další várku bílých těl lačných po slunci a nás měl autobus naložit a odvézt do dalšího campu. Mozek na rozdíl od těla ještě fungoval a zavelel k ústupu. Doplazila jsem se k šéfovi a rozbrečela se jak malá holka, že už opravdu dál nemůžu. Sice moc nadšený nebyl, ale povolil mi návrat domů
zítra večer. Nejsem žádný lenoch a denně vstávám v šest, tentokrát jsem spala jak nemluvně až do deseti. Konečně jsem se šla podívat k vysněnému moři. Lehla jsem si na deku a nechala se olizovat teplými paprsky.

Večer jsem se „odrekreovaná“ vracela domů. V jedné ze zatáček jsem naposled spatřila tmavou modř, tak sbohem, moře!