Jméno Miroslava Krobota znají dlouhá léta hlavně milovníci divadla. Během působení v Chebu, Hradci Králové i Praze připravil jako režisér řadu nezapomenutelných představení. V polovině 90. let pak založil Dejvické divadlo, které se pod jeho vedením stalo vyhledávanou a oceňovanou scénou. Ke konci letošní sezony se Krobot rozhodl ukončit své osmnáctileté angažmá uměleckého šéfa, v divadle ale zůstává jako režisér i herec.
S jeho zasmušilou tváří se diváci mohli více seznámit poté, co kývnul na nabídku režiséra Petra Zelenky. V Příbězích obyčejného šílenství nestál Krobot na jevišti poprvé, předtím ale jen sdílel osud jiných režisérů, kteří zaskakovali za herce. Za herecký debut si tehdy jedenapadesátiletý divadelník odnesl dokonce cenu Alfréda Radoka v kategorii talent roku. „Ta role je jakoby pozorovatelská, takovej pomalej introvert, což mi vyhovuje,“ vysvětlil.
Herecká kariéra
Po padesátce tak Krobot nastartoval druhou část své kariéry – hereckou. Výrazné role dostal před kamerou, ať už v přepisu Zelenkovy hry z roku 2005 (získal Českého lva) či v koprodukčním snímku Muž z Londýna (2007). „Zajímavé je, že se před kamerou nestydím zdaleka tak jako na jevišti,“ řekl Krobot, jehož si diváci pamatují z Účastníků zájezdu (2006), Aloise Nebela (2011), Okresního přeboru (2012), Revivalu (2013) či Čtvrté hvězdy (2014).
„Nicméně rozhodně neberu své herectví vážně, nejsem žádný herec,“ přiznává však Krobot. Do sálu Dejvického divadla nedaleko "Kulaťáku", které stvořil od základů, přivedl v roce 1996 jako umělecký šéf partu tehdy nepříliš známých tváří, ze kterých jsou dnes uznávaní herci. „Přál jsem si vytvořit místo, kam se nebude divák chodit jen pobavit, ale hlavně nasát atmosféru, kam přijde za určitým způsobem myšlení,“ popsal svou tehdejší motivaci.
Dejvické divadlo
Krobot nebyl sám, kdo do začínajícího souboru přišel z velké scény, podobnou cestu zvolila i jedna z opor Dejvického divadla, Ivan Trojan. Zatímco Trojan opouštěl směrem do neznáma – a za velké nevole otce Ladislava – Vinohradské divadlo, dal Krobot vale přímo Zlaté kapličce. „Znamená to dělat hodně kompromisů, člověk se neustále hlídá, všechno paušalizuje, až mu z toho nakonec vyleze úplně blbý představení,“ řekl Krobot o atmosféře v Národním divadle. „Jak jsem po letech zjistil, tak mně se taky v Národním podle mých představ povedly dva tři kusy,“ řekl skepticky režisér, kterého na divadle baví adrenalin spojený s hledáním nových cest.
„Mám strach, abych se neopakoval,“ míní Krobot, který má na kontě i řadu ocenění. Už v Národním si v roce 1993 vysloužil cenu Alfréda Radoka za dramatizaci Roku na vsi (1993), v roce 2011 pak na "Radocích" zabodovala jeho inscenace Kaurismäkiho filmu Muž bez minulosti.
Vyšehoří je základ
Šumperský rodák (12. listopadu 1951) říká, že velký vliv na jeho tvorbu měla i raná životní zkušenost, do sedmi let totiž bydlel s rodiči na vsi. „Malá vesnice, 60 čísel, považuju to za životní kliku. Vyšehoří je pro mě základ všeho. V těch letech je člověk jak nepopsaný papír, a tam jsem podvědomě získal něco, co se nedá nikdy zlikvidovat,“ vysvětlil Krobot. Na Šumpersku také natáčel svůj režijní debut Díra u Hanušovic, který by měl mít premiéru v červenci.
S divadlem měl Krobot poprvé co do činění na gymnáziu, po maturitě pak bez větší přípravy zkusil přijímačky na režii na brněnské JAMU – a uspěl. Na škole ještě stihl zažít atmosféru roku 1968. Po absolutoriu zamířil v roce 1975 do Chebu za Janem Grossmanem, s nímž o čtyři sezony později přešel do Hradce Králové. Na začátku 80. let dostal Krobot angažmá v pražském Realistickém divadle, odkud po listopadu 1989 přešel do Národního.
