Na kole jako za mlada

Když je člověk mladý, tak je úplně normální, že se snaží stále něco budovat, chce mít vše nové, moderní, chce mít nejnovější tip televize, DVD, kameru, chce vidět a poznat svět a myslím, že 90 % mladých lidí po tom všem touží a snaží se toho docílit. Toto všechno jsem chtěla i já a celý život jsem se za něčím honila, a když jsem potom onemocněla, tak jsem zjistila, jak toto všechno je pomíjivé a pro život nedůležité.

Dnes, kdy už jsem osmý rok v invalidním důchodu pro invaliditu třetího stupně, tak zcela upřímně všem říkám, že jsem nikdy nežila tak pěkný život, nikdy jsem nebyla tak vyrovnaná a spokojená. Mám co jíst, mám pěkný byt, ale co je úžasné – jezdím na kole a jezdím tak, jako jsem nikdy nejezdila a ne proto, že bych to neuměla, ale zkrátka proto, že jsem neměla čas. Práce, děti, domácnost a to vše stále dokola.

Minulý rok jsme poprvé vyjeli s mým přítelem Milanem 13. dubna a letos jsme poprvé vyjeli na kolo už 15. února. Tedy o dva měsíce dřív, než loni. Letos na mě čekalo nové kolo a to takové, jaké jsem nikdy v životě neměla. Je velká radost jet na tomto kole. Minulý rok jsme najeli něco málo přes tisíc kilometrů a dnes, kdy píšu toto povídání, už máme najetých 728 km, a to jezdíme jen o víkendu. Jestliže jsem si loni, když jsem najela 50 km v jeden den, myslela, že je to můj rekord, tak mohu říct, že letos jezdíme 80 - 100 km v jeden den a já i Milan jsme velmi šťastní, že máme zdraví a sílu toto zvládat, protože nás to oba velmi naplňuje.

Nemalou roli v tom samozřejmě hraje fakt, že jsme naladěni na stejnou notu, že máme oba stejného koníčka. Nebudu předstírat, že úplně každou sobotu časně vstávám s nadšením, že pojedu na kole, ale ještě nikdy jsem neřekla: "Dnes se mi nechce, nepojedu." Ještě se totiž nestalo, že bych toho kterého výletu litovala, ale vždycky jsem po prvním šlápnutí do pedálu spokojená, že jedeme. Je třeba také říct, že jsem po každém výletu zničená, unavená, ale velmi příjemně unavená, spokojená a šťastná.

Jezdíme svým tempem, obdivujeme přírodu a snad je to už naším věkem, ale oba dva se velmi často dojímáme věcmi, které jsou pro mladého člověka úplně normální. Ráda bych zmínila alespoň dva letošní výlety.

V sobotu 5. dubna jsme vyrazili s Milanem na další výlet. Auto jsme nechali v Bulharech a už na kole jsme pokračovali do Lednice, kde už to dobře známe. Z Lednice jsme jeli do Břeclavi a dále po krásné cyklostezce k soutoku řeky Dyje a Moravy. Jeli jsme krásnou přírodou, která tvoří chráněnou krajinnou oblast. Staré velké stromy vévodily rozlehlým loukám a na každém torzu stromu měla svoje hnízdo čapí rodina. Takže když jsem do této doby někde uviděla jednoho čápa a byla jsem z toho udivená, tak tento den byl z tohoto hlediska pro mě naprosto pohádkový, protože tolik čápů jsem nikdy neviděla. Byli jsme nadšení a to jsme ještě nebyli v cíli naší cesty. Když jsme dorazili k soutoku, tak jsme byli překvapeni, co tam bylo turistů, kolařů a byli jsme unešení krásou toho místa. Z jednoho místa byla hranice mezi třemi státy – Čechy, Slovensko a Rakousko. Najeli jsme 82 km a výlet jsme hodnotili jako jeden z nejlepších.

26. dubna jsme jeli s naším vnoučkem Longem parním vlakem z Brna. Měli jsme sebou i kola a cestou do Lednice nás vlak vezl okružní cestou přes Ivančice. Jeli jsme krásnou přírodou, já poprvé v takovém vláčku, Long byl nadšený a my s dědečkem také, i když nás trošku trápila nostalgická vzpomínka na doby, kdy jsme byli ještě mladí. Vystoupili jsme v Poštorné a na kolech jeli směr soutok Dyje a Moravy. Tentokrát jsme nedojeli až tam, ale projeli jsme si celou oblast chráněné kraj.oblasti, viděli jsme opět všechna ta čapí hnízda i s obyvateli a vraceli se zpět tentokrát do Břeclavi, kde jsme měli nasednout na náš vláček. V Břeclavi jsme si dali dobré jídlo, a i když jsem měla až téměř u vlakového nádraží dost ošklivý pád z kola, tak jsme dnešní výlet opět hodnotili jako jeden z nejlepších.

Přece jenom musím zmínit ještě jeden letošní výlet. Byl to náš první letošní výlet do jiné země, i když jenom na Slovensko. Jeli jsme na cyklovýlet s cestovní kanceláří ze Zlína. 8. května v 6.30 hod. nás ve Starém Městě vyzvedli naši kolegové a vyrazili jsme směr Bratislava. I když jsme byli jedni z nejstarších účastníků tohoto zájezdu, tak svým výkonem jsme zapadli mezi ty nejmladší účastníky. Autobus nás vysadil pod Děvínem, byly stanoveny tři trasy podle jejich délky a ta nejdelší končila v 17. 00 hod. v Gabčíkovu. Bylo jasné, že my jedeme až do Gabčíkova na kole. Tak jako na každém našem výletu byl Milan vybavený mapami, měl vše nastudované a já se jenom vezla. Nejdříve jsme si projeli historickou část města, u Národního divadla jsem vzpomněla na mého tatínka, jehož zásluhou má toto divadlo otáčivé pódium. Naprosto neomylně jsme najeli na cyklostezku a vyrazili jsme směr Gabčíkovo.

Opět nám vyšlo počasí, bylo překrásné slunečné počasí, téměř bezvětří a kolem nás krásná příroda, a protože byl státní svátek, tak cyklostezka byla plná cyklistů. Kolem stezky jsme míjeli jednu lepší hospůdku než druhou, takže jsme si dávali zmrzlinu, jinde zase výbornou kávu, nebo výborné chlazené pivo a jestli si myslíte, že jsme ochutnali pivo slovenské, tak se mýlíte, protože jsme si dali na Slovensku výborně chlazené Starobrno. Samotná vodní plocha Gabčíkovo na nás působila jako moře, protože nebyl vidět konec vodní plochy. Voda byla poměrně čistá, všude plno racků, volavek, zkrátka úžasná pohoda. V cíli jsme byli o hodinu dříve, tak jsme si ještě vše mohli prohlédnout, udělat pár fotek a oba dva jsme byli moc pyšní, že jsme dokázali dorazit až do cíle. Najeli jsme téměř sto kilometrů a už se těšíme na červen, kdy jedeme s cestovní kanceláří z Litovle na cyklovýlet do Rakouska.

V červenci jedeme na dva týdny do Vysokých Tater do Tatranské Lomnice, jede s námi i náš vnuk Long a opět bereme kola a už se moc těšíme, jaké výlety tam podnikneme. Ono totiž z kola vidíte to, co z auta nikdy nemůžete vidět a na kole jedete tam, kam se jinak než na kole nebo pěšky nedostanete. Každý den děkuji Bohu, že mi dal ještě tu možnost toto vše zažívat.