K mamince

Je to už mnoho let. Denní dojíždění do a z práce a čekání na autobusovém nádraží. Jednou se nedala přehlédnout žena, pobíhající mezi autobusy. Následně se ptala po nějakém malém, asi 10 letém chlapci. Byla to setřička - po službě - ze zdejší psychiatrické léčebny. Z dětského oddělení utekl chlapec. Byl notorický útěkář a většinou se vrátil. Ale ten pocit!?!

Za několik dnů koukám z okna, bydlím hned u silnice Praha - Brno, a na mostku u vrátek obšlapuje chlapec. Spoře oblečený a váhavý. Jdu se zeptat, co hledá. Hlavou se mi honí všelijaké myšlenky. "Paní, prosím vás, půjčíte mi 20 korun, já potřebuji jet za maminkou". Jen vteřinu přemýšlím, jak a co udělat. "Je zima, pojď dál a já ti dám čaj a pak se domluvíme".

Je odpoledne a autobus teď nepojede, tak se snažím chlapce zdržet. Uvařila jsem čaj, dala buchtu a přemýšlím, jak zavolat, aby mě neviděl a neutekl dál. Naštěstí přišly děti, a tak se zase chvilku zabaví a já mám několik minut na zavolání do blízkého ústavu. Vytáčím číslo a už slyším: "Ano, toho právě hledáme. Kde jste? Prosím vydržte, za chvilku jsme tam". Chlapec začíná tušit mojí "zradu" a snaží se odejít. A tak další moje dobrůtky a sliby. Už jsou tady! Co udělá? Bojím se, že začne křičet nebo být agresivní.

"Klidně seď, přijela mi návštěva, hned jsem u tebe". Poslechne a sedí, ale stejně mám divný pocit. Setřička mi u vrátek děkuje a jde se mnou. Co mu řekne? Je opravdu skvělá. Sedá si ke stolu povídá si se mnou a s chlapcem společně a nakonec se ptá: "Kam jsi chtěl jet?" "Přece za maminkou, už jsem jí dávno neviděl a ona nemá čas, musím za ní!". Naskakuje mi husí kůže.

Setřička mu říká: "Vždyť dobře víš, že tě maminka nechce, zase tě zbije, vyhodí a nakonec stejně přiveze zase k nám. Máš tam už kamarády. A maminka bude nadávat, že s tebou musí jet k nám. Pamatuješ si to od minule?" "Ano, pamatuji, ale já jí chtěl vidět."

Ještě dnes, když to píšu, vidím ty ustrašené oči, které toužily po maminčině objetí a maminčině přítomnosti i za cenu výprasku. Brr! Odjel pokořen a do tepla útulku. Jen ten můj pocit, že nedošel k "mamince" a musel zpět do ústavu, asi mi neodpustil.