Byla jsem pozvána na jednu VIP akci do Pařížské ulice. Do dnešního dne si z ní nesu úsměvnou příhodu. To vám bylo tak...
Přilítla jsem z práce do své nory, míněno garsonky, splavená a úřednicky zblblá (pracuji na úřadě), když mi zvonil telefon. Na druhé straně mi hlásek mé neteře oznamuje, abych se pěkně oblékla, že jsme zvány na akci do Pařížské, že nás její známý, nějaký Jarda, protáhne. Moc se mi nechtělo, ale můj druhý blíženecký hlas mi našeptával: „Jen běž, běž, běž!“, v zápětí byl zaměněn hysterií „Co si mám dát ale na sebe?“, znáte to.
Nebyl čas cokoliv vymýšlet, zkoušet, kombinovat. Vsadila jsem na jednoduchost. Oblékla jsem si černou sukni, v délce 10 cenťáků nad kolena, klasickou, tubovou, k tomu si vybrala jemný strečový polorolák s motivy divočiny. Doplnila jsem punčoškami tělové barvy a černými jednoduchými lodičkami. Vše doladila stříbrem. Účes nebyl problém. Chodím střapatá až rozcuchaná – namlouvám si, že je to ideální trik, jak „znenápadnit“ mou šišatou hlavu. Fik fik, ještě potřísnit tělíčko oblíbeným Angelem a jde se.
Jarda nás čekal před butikem. Dával si své čvaňho, trošku u toho nervózně přešlapoval a poohlížel se směrem do prostor vstupních dveří, jako by někoho hledal. Najednou na nás mávl gestem říkajícím, abychom byly svižnější. Odcházel ke vstupním dveřím, kde už nastala tlačenice. Seznámil nás s organizátorkou akce a s majitelkou butiku, byly jsme přivítány šampaňským. Také nás poctivě provedl zákoutími noblesního obchodu se značkovým oblečením.
Butik byl nádherný. Vzdušný, prosvícený a provoněný. V suterénu na stojanech exkluzivní hadříky. Přiložila jsem si k sobě džíny za 115 tisíc Kč. Hmmm, slušely by mi. A ten top....visačka na mne skromně prsila údaj 60 tisíc Kč.
Vrátili jsme se pomalu do patra k vítacímu pultu, kde už byla pořádná tlačenice z bulváru známých i neznámých zúčastněných, tu oblečených skvostně elegantně, tam zase nepochopitelně kontrastně až vulgárně. Atmosféra byla napjatá a plná očekávání, škrobená, zahalená do těkajících pohledů zvědavých dam, jejichž kradmé pohledy loupily své sousedce iluzi o jejím nejdokonalejším outfitu.
Houf popíjejících lidiček u vchodu se rozestoupil, aby mohl být položen červený koberec. Nastalo ticho. U konce červeného koberce, který byl rozrolován až na vozovku, zastavila dlouhá bílá limuzína. Vystoupila dáma s doprovodem. Někteří zírající přítomní hvízdli, někteří zatleskali. U vítacího pultu stáli dva pánové propojení stuhou, kterou očekávaná vzácná celebrita měla přestřihnout, a tím se symbolickou pompou odstartovat zářnou existenci prodejního stánku exkluzivní módní značky v Praze, Pařížské ulici.
Dáma s úsměvem po boku svých bodygardů nonšalantně vstoupila do butiku. Měla na sobě krásné šaty na míru, překrásné lodičky vysázené snad diamanty. Její pohled se na chvilku zastavil na stuze a velké knize otevřené na pultu. Zahrabala ve svém psaníčku a najednou vykřikla: „Ooch, já nechat bryle v letadlo!“ Hledala své brýle, protože mimo stříhání pásky ji čekal také zápis do pamětní knihy návštěv vzácných hostů a údajně podepisování nějakých kontraktů. „Kdo mi půůůčí bryle?“, ptala se trošku zaskočená celebrita.
Pozvaní hosté akce jakoby odstoupili, nikdo se neodvažoval nabídnout své „oči“. Dáma v nouzi si však stála na svém. S gesty suverénní ženy si prohlížela překvapené přihlížející, zapřemýšlela, a pak ukázala na mě. „Ty, půč mi, prosim, bryle!“, zavolala a pokynula svému bodygardovi, aby se ke mně prodral a doprovodil mne k ní.
Ani nevím, jak jsem se najednou ocitla tváří v tvář před okouzlující dámou. Prohodily jsme spolu pár zdvořilých slov, ujistila jsem ji, že mi to udělá potěšení zapůjčit jí mé brýle - kdyby pro nic, tak jen proto, že jsme obě ze Zlína a lyžovaly jsme jako holky na stejném kopci na Javorníkách - Portáši.
Bez ohledu na to, že jsem se ocitla v permanentní mlze, dáma ve své spokojenosti mi už jen pokynula a dodala, abych se pak o brýle přihlásila u jejího bodygarda.. Na jak dlouho jí brýle půjčuji mi však neřekla.
S brýlemi jsem se se sebezapřením tiše rozloučila a v průběhu večera se smiřovala, že je už na mém nose nikdo neuvidí. Hřálo mne jen pomyšlení, že ta omamně působící dáma (Ivana Trump), která při svých útratách není zatížena žádnými omezeními a mohla by si koupit třeba celou optiku, našla zalíbení právě v mých černobílých obrubách.
A jak to celé dopadlo? Brýle mi byly samozřejmě vráceny a malá úsměvná epizoda byla korunována společnou fotografií.
