Moje nejkrásnější dovolená u babičky

Byla jsem dva měsíce vdaná, oba chudí jak kostelní myši a o nějaké dovolené jsme si mohli nechat akorát tak zdát. Potkalo mne ale přece jen štěstí, novomanžel pracoval u ČSAD a já jako jeho novopečená paní jsem dostala průkazku opravňující k deseti jízdám autobusem zadarmo po celé republice. Protože jako malá jsem jezdívala k babičce do Veselí nad Lužnicí, samozřejmě mne to nejdříve táhlo tam.

Naše líbánky byly nádherné. Kam se hrabe nějaká cestovka! Babička vyvařovala samé dobrůtky, my chodili přes den na vycházky do okolí a kochali se krásami podzimu. Večer jsme si s babičkou povídali, prohlíželi s ní fotky nebo hráli karty. Když babička odešla do hajan a my zůstali na rozvrzaném gauči v obýváku sami, chtěli jsme se pomilovat, ale já měla strach, že to babička uslyší, tak jsme jen usínali v polibcích.

Když babička ve středu řekla, že má večer schůzi zahrádářů, spiklenecky jsme na sebe mrkli. Jen co babička vytáhla paty z domečku, konečně jsme se na sebe vrhli a milovali jsme se, až se hory zelenaly! Takový týden nicnedělání utekl rychleji, než by si člověk přál, ale nedalo se nic dělat, museli jsme se rozloučit a nabrat zpáteční kurs. Babička nám na cestu nabalila plnou tašku jablíček a protože byla docela těžká, v nošení jsme se střídali. Autobusem jsme dojeli do Prahy a měli spoustu času do odjezdu spoje k nám domů.

Rozhodli jsme se, že se ještě projedeme naší matičkou měst. Za posledních pár drobných jsme koupili jízdenky a z okna tramvaje sledovali zajímavosti velkoměsta. Tramvaj právě projížděla pod muzeem. „Václavák, já se chci projít po Václaváku“, tahala jsem za rukáv svého muže jak malá holčička. Tramvaj po chvíli zastavila a oba jsme urychleně vystoupili. Manžel v ruce náš společný kufr, já kabelku...a když se tramvaj opět dala do pohybu, vzpomněla jsem si na tu tašku s babiččinými jablíčky. Jenže tu už tramvaj odvážela kdoví kam. „Škoda těch jablíček“, vzdychla jsem smutně.

Manžel vystartoval i s těžkým kufrem a začal tramvaj pronásledovat. Ten výjev byl tak komický, že já se smíchy svalila na lavičku na zastávce a v křečích při salvách smíchu sledovala závodníka v nové sportovní disciplíně - sprint s naditým kufrem. Tramvaj i manžel brzy zmizeli za obzorem a já se na té lavičce dál svíjela v neutuchajícím řehotu. Asi po půlhodině se uřícený manžel vítězoslavně vracel s kufrem i taškou jablek. Ztěží jsem zadržovala smích, abych nezneuctila právě padlý nový československý rekord. Pak už jsme v pohodě dojeli domů.

Upomínkou na naši první společnou dovolenou je mi kromě této historky, dnes téměř čtyřicetiletý syn, který se narodil přesně za devět měsíců od oné osudné středy.