Živnost řeznická byla v časech, kdy nad vchodem do řeznictví visela ještě cedule s nápisem: Josef Adámek, řezník a uzenář, velmi vážená. Je sice pravda, že řezník na dědině se jen tak tak třepal "nad vodou", protože maso většina obyvatel vyprodukovala doma v králíkárně, kurníku, chlívku nebo holubníku a do řeznictví šla nakoupit jen jednou týdně. Odpovídal tomu tehdejší jídelníček, ale to je jiná kapitola.
Ve dvoře za obchodem byla ledovna a v ní pod otépkami slámy ledové kvádry, nalámané v zimě na rybníku u blízkého zámku. Tam pan Adámek ukládal z jatek dovezené půlky, čtvrtky nebo jen kusy hovezího, vepřového a občas i skopového. No ukládal. Spíše to dělal jeho pacholek Gusta, který byl trochu mimo a tak pro něj nebyla žádná práce problém. A že jí bylo!
Pan Adámek měl ve stáji koníka Pepu, za kterého abys zlatem platil. Byl vycvičený možná lépe, než mnohý cirkusák a poslouchal doslova na slovo. Sloužil k přepravě masa z jatek do řeznictví. Z dědiny do města bylo tak šest kilometrů. Ve středu ráno zapřáhl Gusta Pepu do bryčky, která měla posez pro dva a v zádu byl ložný prostor s plachtou, aby tolik much nesedalo na převážené maso. Tenkrát se to tak nebralo. V jatkách pan Adámek nakoupil, sedl na kozlík a "Vijééé". Kilometr od jatek byla první hospoda "U pazúra" a Pepa zahnul do dvora, aniž bylo třeba použít opratě. "Prrrrr!" Pepa už vlastně stál a obrátil hlavu ke kozlíku. Pán sestoupil po dvou schůdcích, zezadu vytáhl nůši se senem, pověsil ji Pepovi na k tomu upravené oje, opratě omotal kolem brzdové kličky na bryčce a rozrazil dveře do hospody.
Ještě ani neseděl a už poroučel: "Tož nalej. A Pepovi dones putýnku vody." Stalo se. Po hodině už vykládal Adámek hospodským štamgastům, jak na vojně zabíjel prasata pro celý regiment a jak položil býka na levý bok. Obyčejně zaplatil, sedl na kozlík a popojel k další hospodě "U slunce". Tam byl řečný jen chvíli a pak už jen blekotal. Hospodský se obsloužil v jeho peněžence, vytlačil jej na kozlík, opratě nechal opratěma a jenom řekl: "Pepo jeď". Ze dvora vyjela bryčka na silnici, Pepa zahnul správným směrem a obyčejně zastavil až před naší chaloupkou, která stála těsně u silnice. Otec zavolal: "Adámek!" a já už klusal ke studni, na šest kyvů jsem naplnil džbán s vodou a donesl ho Adámkovi. Než se napil raději jsem mu džbán podoržel a on se mně odměnil brumláním na způsob "Napij se synečku napij, napij se z hluboka...", opřel hlavu o pelesť kozlíku a spokojeně usnul. Pepu jsem poplácal po zadku a řekl: "Pepo jeď." Za čtvrť hodiny, sledován bystrým okem mistních klevetnic, přijela bryčka až na dvůr řeznictví a Gusta honem nejdřív uložil pána, obsloužil Pepu a nakonec odnosil maso.
V pátek už pan Adámek obtahoval nůž s rychlostí špičkového pistolníka a když cinkl zvoneček na dveřích a já vstoupil do obchodu znělo na přivítání: "Co to bude, Jarko." Povídám: "Maminka potřebuje půl kila pajšlu tak, aby to bylo dosť pro nás všecky a máte poslať aji nejaké hovězí, aby to bylo tak na dvakráť. Lístky už máme enem na kilo, tož to nejak udělajte." Adámek spiklenecky zamrkal. "To víš, že to nejak dáme dohromady. Ve středu si mně dobře poslúžil, tož toď máš eště kus vuřta, sněz si ho po cestě." Slušně jsem poděkoval a už mezi dveřmí jsem se zahrýzl do salámu.
Nebude věřit, ale dodnes, když na pultě nebo ve vitríně uvidím kolo točeného salámu nebo kabanosu, neodolám. Chutná mně víc než čabajka. Pan Adámek se po válce upil k smrti, Gusta skončil v psichyatrické léčebně a Pepa? Nevím, možná že tam, kam každý týden poctivě jezdil pro maso na prodej a výrobu uzenin.