...Pokračování.
Dnes pokračujeme do Kjellingstraumen Fjord Campu, už několik let cíle, který je pro nás místem odpočinku, a mužských her ženám nepochopitelným. Štreka do kempu je už pouhých 900 km a bereme to šusem (šus je buď člověk s vetchým mozkem nebo sjezd na lyžích bez zbytečných kudrlinek, končící obvykle u lékaře Vojtovy kvalifikace). Jako vždy zastavujeme na hranici Nordlandu. Narodilo se pár fotografií, vnutily se nám prospekty, hazardéři se svým zdravím vyšlukovali cigaretu a někteří přifařili kafé. Parkoviště je rozlehlé a na silnici visí na bráně nápis Nord Norge. Šup a jsme v Severním Norsku.
No, je v něm krásně, tak jako ostatně ve všech částech Norska. A tak jsme kroutili hlavou zleva doprava a naopak. Hory, řeky a třeba velké peřeje Laksfors, kde jsme zastavili jako vždy a sázeli se, jestli uvidíme lososy překonávat několikametrový vrchol peřejí. Tentokrát vyhráli pesimisté.
Průjezd přes město Mo i Rana nám napovídá, že než se nadáme, budeme na polárním kruhu.
Přijíždíme tam pozdě večer a nic se od naší poslední návštěvy nezměnilo. Velké parkoviště, restaurace, prodejna suvenýrů, pomníky padlým ve 2.světové válce, pyramidy s kamínků a na to vše se shora dívá hora s bílou čepicí. Žádný mráz a teploměr sděluje 12 stupňů Celsia. Pár fotek a odjíždíme se slibem, že se zastavíme na delší dobu při zpáteční cestě. Nováčci jsou celí diví po certifikátu, který potvrzuje, že překročili polární kruh. Navíc se těší na odeslání desítek esemesek, že polární kruh překročili.
V Rognanu trochu kufrujeme (rozuměj bloudíme), ale už po půlhodince jedeme správným směrem. Místo kompasu jsme použili zdravý rozum a slunce. To bylo zrovna půlnoční a vyvedlo nás z míry jako vždy. Nováčky poprvé, ale tím tuplem. Kemp nás vítá přímo v osobě jeho majitele s otevřenou náručí. Tento kemp považujeme za domovský, protože po všech stránkách vyhovuje našemu naturelu. Jednoduchý, pohodlný, laciný a pohostinný. Jsme tu už po čtvrté a tak do otevřené náruče Toniho Olsena, který tomu tady říká pane, padá šéf a postupně i ostatní. Toncek září, i když to není třeba, protože slunce už popolezlo o trochu výš. Nováčci mu sdělují svá jména v blahé naději, že si je zapamatuje.
O místo na spaní se nelosuje. Šéf dělí Expedici na několik skupin. V prvé řadě na chrápajíci a nechrápající. Do té první se vedle šéfa bez ostychu (protože prověřeno minulostí) hlásí Vojta, Zdeněk a Jirka. Posléze odstupuje Zdeněk, který uléhá pod širákem i Jirka, který se raději učí stavět stan. A podívejme. Podařilo se. Přece jenom to studium k něčemu bylo. Přítulná chatka tedy nakonec hostí šéfa a Vojtu, kteří si ustlali v kuchyni. V ložnici spí Milan a chrápe Jaro a laskavým svolením Milana, který když usne, zvuky nevnímá. Spal za pět minut a Jaro tedy nemusel dlouho čekat. Druhá skupina, podstatně menší , zvolila tutovou taktiku. Andrejka rozbila stan z doslechu a já se uložil na svém obvyklém pracovišti mezi sporákem, ledničkou, televizorem, uměleckými předměty a změtí různých kabelů ve společenské místnosti. A spali jsme a spali jako broučci z Karafiátových Broučků.
Pokračování příště...