Téma týdne - divadlo - mě vrátilo do let 1955 -1963. Vzpomínám na vesnické ochotnické divadlo, které se hrávalo v Sokolovně. Můj nevlastní otec byl maskérem místních amatérských herců a protože byl i holič, z vlasů dokázal vytvořit krásné paruky, bradky, vousy, kníry či obočí. Na paruky také používal koňské a kozí chlupy, dokonce ovčí, anebo konopí.
Dokázala jsem hodiny pozorovat otce jak vlásek po vlásku ,chomáček po chomáčku, vlasy nebo srst provlíká do otvorů pytloviny, krerá byla na maketě hlavy upevněná. Když potřeboval větší rozměr hlavy, přišla na řadu i maminčina sváteční mísa. V naší jediné obytné místnosti se tak často stávalo, že vlas byl nalezen i v polívce nebo buchtách, splést si cukr s pudrem, který otec používal na některé paruky, bylo také možné. Jeho kufr, kde byly maskérské barvy, ten byl pro mě přísně zakázán, jednou jsem se barvičkami zmalovala tak, že mě maminka nemohla umýt.Mohla jsem ale být před začátkem divadla v zákulisí a pozorovat otce, jak pana souseda proměnil ve vodníka, jeho ženu v krásnou vílu, nebo pana radního v loupežníka.
Hlediště se zaplňovalo diváky, vstupné bylo za jednu korunu, nebylo pro herce, ti hráli zadarmo, penízky byly na zakoupení doplňků ke kulisám, které si herci dělali sami. Když jsem pak seděla v hledišti a viděla hru o Švandovi, byl to zážitek. Tolik jsem si přála taky v nějaké té hře hrát. "Jsi ještě malá." odbýval mě otec. Přece se mi jen ale v jedné hře o čertovi podařilo před diváky na jevišti vystoupit. Nato ale moc ráda nevzpomínám. Měla jsem hrát nezbednou holčičku, která má být strčena do pytle čertem. Namaskování čerta se otci povedlo tak dokonale, že já zlobíc na jevišti maminku, která měla za úkol říct jednu větu „že na tě nezbednice čerta zavolám,"při pohledu na řítícího se čerta na jeviště s pytlem v ruce a opravdickým koňským kopytem místo boty, jsem nemusela pláč a řev ani hrát. Prchla jsem do zákulisí, což ve scénáři ovšem nebylo a maminka s čertem na jevišti museli improvizovat. To bylo naposledy, kdy jsem v otcově režii na jevišti stála.
Později jsem chodila do divadelního kroužku na základce a nějakou tu postavu pro prvňáčky odehrála. V současné době naše městské kulturní středisko pořádá zájezdy do divadla převážně do Olomouce. Já navštěvuji nejraději amatérské divadlo v nedalaké dědince, kde hrají místní dobrovolníci divadlo přímo na vsi, v zimě i v létě. Jejich nastudování Mrazíka nebo pohádek bývá navštěvováno ve velkém počtu místními, i lidmi z okolních dědin. Jejich nadšení bývá odměněno velkým potleskem. Ukázka z jedné jejich hry je zde.
Jsem moc ráda, že se někde ještě tradice amatérských divadel zachovala.
