Předseda Osvětové besedy v obci Podboří to vzdal. Požadavek z okresu oživit vesnické ochotníky skončil hádkou dvou bývalých herců. Ti jediní se dostavili na první schůzku a hned se pohádali, kdo že bude režírovat. Někde prý divadlo žije, v rodné vesnici Frantíka Rendla však zemřelo na úbytě před čtyřiceti lety.
Ve vesnici je ale kulturní dům se sálem pro osm set diváků. Sál je opatřen pódiem a kompletním vybavením včetně opony a reflektorů. K dispozici jsou také dvě šatny. Předseda Osvětové besedy se rozhodl. Řekl si: "Nač předvádět divákům amatéry. Pozveme profíky!“
První trapas se dostavil prostřednictvím Františka Ringo Čecha. Tento jistě dobrý obchodník a organizátor přivedl sbírku odložených herců. V inscenaci Loupežníci na Chlumu, aneb Statečná Bibiana se snažila rozesmát diváky Helena Růžičková. Marně. Jediným kladem byla přehlídka známých herců a hrstka diváků mohla na vlastní oči spatřit Uršulu Klukovou a Andreu Čunderlíkovou, takto Inu z Nemocnice na kraji města.
O mnoho lépe nedopadlo ani operetní představení František Kmoch, inscenace divadla z Ostravy. Z celého souboru zazářil akorát Josef Kobr. Pokecal s hlavním pořadatelem a podepsal mu svoji knihu.
Ke třetímu divadelnímu představení nedošlo. Herci z Prahy pod vedením Petra Kostky se se svoji hrou Liják museli uchýlit do sousední vesnice, protože sál byl upraven na Myslivecký ples. Divadlo mělo být v pátek, ples v sobotu. Nikomu se nechtělo přestavovat řadu židlí na stolovou úpravu.
Sál se pak stal svědkem četných koncertů a estrád.
A přece může dát Frantík Rendl do placu divadelní příhodu. O přestávce vystoupení Vladimíra Menšíka v Křesle pro hosta se herec rozpovídal:
"Statoval jsem v Národním divadle jako student. Jsou tři Matky. Jedna je od Gorkého, jedna od Karla Čapka a ta třetí se jmenuje Pušky paní Carrarové. No a v této hře z občanské války ve Španělsku jsme s kamarády statovali. Hlavní hrdinka prozře a nakonec se zapojí do války jako zdravotní sestra. Na konci celého kusu obchází raněné v úboru zdravotní sestry a každého vojína omývá vodou z přineseného kbelíku. Celé představení má jeden zádrhel. Je krátké!“
Dramaturgie to vyřešila geniálním způsobem. Konec inscenace. Najednou se scéna pomalu opět rozsvítí. Na zemi leží ranění vojíni v uniformách svých armád. Každý volá: "Vodu, Waser, Vadu!“ ve svém jazyce. Hrdinka začíná poctivě od prvního raněného, každému smočí tvář vodou z kbelíku a nežli dorazí na konec řady, má představení patřičnou délku. Na konci celé řady ležel Menšík jako černoch v americké uniformě.
A dále vypravěč pokračuje: "Hrálo se to snad po dvacáté. Najednou Zdeněk Řehoř, ležící vedle "černocha“ Menšíka zašeptal: "Dívej se co dělá to prase hasič!“ Ten bezostyšně močil do kbelíku s vodou. Ten pak nevědomky uchopila paní Dostálová a jako vždy začala omývat raněné. Vše se bleskurychle rozneslo mezi ležícími. Nikdo se už nechtěl nechat ošetřit a každý s paní Carradovou přímo zápasil. Na cestě k cíli paní Dostálová nakonec klopýtla, upadla a na Menšíka vylila nevábný obsah. Voják zvolal: "Černoch vždycky všechno odnese!“
Opona šla dolů.
Nakonec se vlastního divadelního zážitku pořadatel nedočkal.
Jenom prostřednictvím geniálního vypravěče a možná i mystifikátora může se bývalý vesnický divadelní manažer alespoň trochu pochlubit cizím peřím.