Tmavé hluboké oči, tajuplný výraz, křehkost a erotičnost. Francouzka Juliette Binocheová je herečkou introvertní povahy a její neuchopitelnost ji předurčuje k rolím žen výrazně se vydělujících z běžného stereotypu. Její osobnost a talent jí vynesly četná ocenění včetně Oscara za roli ošetřovatelky ve výtečném filmu Anglický pacient. V neděli slaví padesátiny.
„Filmy jsou jako otevřené dveře, ve kterých zas a znovu měním svou povahu a život. Vždy žiju současností. Minulost neodmítám, ale je to stránka, kterou je třeba obrátit,“ říká ke své tvorbě.
Svěžest, prostotu, upřímnost a otevřenost dokázala uhájit i ve velkofilmech jako byl Husar na střeše (1995) či Anglický pacient (1996), kde hrála "ženu, která se dokáže vyrovnat s osudem a má chuť i sílu přes všechny prohry začít znovu".
Poznat Československo
Prestižních cen má Juliette doma víc. Za postavu napůl slepé malířky ve filmu Milenci z Pont-Neuf (1991) získala Evropskou filmovou cenu Félix a druhou nominaci na francouzského Césara. Toho se dočkala o dva roky později za roli mladé vdovy, která ztratí muže i dcerku, v psychologické studii Tři barvy: Modrá.
„Filmy jsou trochu jako děti, protože si člověk vytváří silný vztah k rolím i příběhům,“ tvrdí Binocheová, která se na každou roli pečlivě připravuje. Před Čokoládou (2000) spala pod mostem a odjela do Anglie za autorkou předlohy scénáře. Před Anglickým pacientem si dlouho povídala se zdravotními sestrami-pamětnicemi. Při natáčení Nesnesitelné lehkosti bytí (1988) podle románu Milana Kundery měla u sebe dívku z Československa, od níž "nasávala atmosféru".
Z pokladny supermarketu
Krásné, 167 centimetrů vysoké Pařížance v dětství přezdívali brioška. Vyrůstala u Loiry, oba rodiče žili na scéně, otec jako režisér, matka jako herečka. Rozvedli se, když jí byly čtyři.
Na herecké konzervatoři se věnovala spíš režii. „Divadlo pro mě představovalo rodinu a já jsem po rodině toužila.“ Poprvé se mihla ve filmu v 18 letech ve snímku Dorotka. O rok později si ji z pokladny v supermarketu vytáhl pro svůj snímek s odvážnými sexuálními scénami Zdrávas Maria (1984) sám slovutný Jean-Luc Godard.
Její mladá dívka Nina ve filmu Schůzka Andrého Téchiného (1985) už byla vstupenkou do velkého filmového světa. A mezinárodní filmová kritika si jí všimla v roli Terezy v Nesnesitelné lehkosti bytí. Byla téměř éterická ve své kráse a nevinnosti, psali o ní.
Když už, tak naplno
Nevinnost vzala rychle za své ve filmu Posedlost (1992) Louise Malla o spalující a ničivé vášni ctihodného politika (Jeremy Irons) k prodavačce starožitností, která je snoubenkou jeho syna. Irons jí však připadal příliš autoritativní: „Je strašné, když musíte předstírat lásku k muži, kterého nesnášíte.“
Osudových mužů prošlo jejím životem hned několik – prvním byl režisér Léos Carax, druhým herec Olivier Martinez. Syna Rafaela má s profesionálním potápěčem Andre Hallem. A otcem dcery Hannah je o deset let mladší herec Benoit Magimel.
Celý život Juliette ráda maluje a tančí. Také navrhla plakáty pro některé své filmy. Má ráda ruskou literaturu, Rilkeho poezii, Picassovy a Rembrandtovy obrazy. Čte Carlose Castanedu.
A typický francouzský šarm prodává ve vůních: v letech 1995 až 2000 byla tváří parfému Poeme kosmetické značky Lancôme, v roce 2003 propagovala italskou kolekci značky Pret-a-porter Gentryportofino. A v roce 2007 pózovala pro francouzskou verzi magazínu Playboy.
