Venca Kolomazník je na každém hřbitově jako doma. Tento zavilý milovník historie bloudí mezi hroby, vyhledává neobvyklá jména a se zalíbením pozoruje nespočet vizitek pečlivosti pozůstalých. Také spřádá osudy, hledá nejstaršího nebožtíka a baví jej různé předměty, ke kterým měl zesnulý vztah. Chlapec, který se zabil na motorce má za sklem motorku, jinde je umístěno auto. V repertoáru je dokonce Mig 15, na kterém zahynul v šedesátých letech mladý nadporučík. Také hledá zajímavé nápisy a opakující se slogany jako Daleká cesta , marné volání. Jeden nápis mu zůstal utajen. Na náhrobku stálo- Kdo umře než umře, neumře až umře!
Takto bloudí nejen po místním hřbitově, ale také všude tam, kde se objeví s fotbalovým mužstvem okresního přeboru. Prostě historie, psaná do kamene. Jednou dokonce prováhal celý první poločas důležitého zápasu v Horní Lhotě o udržení v soutěži. O nic nepřišel, hosté prohráli 5:0! Postupem času začal Venca blbnout. Hroby nejen navštěvuje, ale se zesnulými kamarády si povídá! Vždy se ohlédne, zdali jej někdo nepozoruje. Mohl by nechtěně rozšířit skupinu podivínů. Je všeobecně známo, že z vesnického života vymizely figurky. Naprosto zmizeli místní blázni a opilci se stali součástí běžného života. Jejich osud nikoho nevzrušuje. Ten malý pán Vencu zaujal svým zanícením. Měl sepjaté ruce, skelný pohled a zjevně byl duchem nepřítomen. Brumlal nesouvislé věty a ze strnulosti se probral až příchodem nepohodlného svědka.Pak oznámil:,, Já tady chodím rozmlouvat s rodiči! Otec je v normální rakvi a maminka v urně.“ Z Vency se stal buran a neomalený blbec. Pravil:,, Šéfe, je v tom zvuku nějaký rozdíl, když otec mluví přes dřevo a maminka přes plech?“Pán zareagoval naprosto nečekaně. Beze stopy rozhořčení prohlásil!,,Ty nejseš zlej, seš akorát blbej!“ Touto lekcí poučen, opustil tazatel hřbitov se svěšenou hlavou. Nyní sám hovoří s mrtvými kamarády. Přecenil však zvědavost místních drben, které jsou pozorné i při práci s motyčkou a hráběmi. Venca vyhrabal trávu u svého hrobu a s náručí odpadu odešel ven před hřbitovní zeď. Vždy tam stávaly velké kontejnery. Teď jakoby se po nich země slehla. Stály a opačném konci, připravené k odvozu. Ohlédnul se a vysypal zátěž na prázdné místo.Jaké bylo jeho překvapení, když jej přivítala zvědavá paní.,, Ale pane Kolomazníku, ta tráva patří do kontejneru!“ Venca nikdy nepochopí, jak mohla paní pracující uprostřed hřbitova spatřit nepatřičné jednání jiného člověka na opačné straně.,,Paní já svou chybu napravím, nevšimnul jsem si, že kontejnery jsou připraveny k vyprázdnění na druhé straně cesty.“ Toho dne se Venca opět vypravil do historie. Začal u rodičů a pak postupoval systematicky za všemi kamarády. U hrobu kamaráda největšího a nejvěrnějšího zažehl svíci s hřbitovním krytem za patnáct korun. Spustil:,,Jak se máš Honzíku? Co tomu všemu říkáš? Chybíš mi. Na místo v hospodě, kde jsme spolu sedávali chodím každou neděli v pět hodin, když se doma nehraje fotbal!“ Při zaujetí zmizelo okolí, myšlenky se soustředily mimo čas a prostor. Procitnutí bylo drsné. U sousedního hrobu stála největší drbna v obci. Vytřeštěným zrakem sleduje rozhovor souseda, místního občana se záhrobím. Bába se mu jistě pomstí za nemístné poznámky na její adresu.Venca Kolomazník rozšíří skupinu podivínů. Nekouří, nepije, hovoří však sám se sebou! Kostky jsou vrženy. Může se spolehnout, že jeho čin nezůstane utajen. Pak mu to došlo. ,,Žádná křeč, bábě sklapne. Vyrazí ji trumfy z rukou. Je přece jiná doba. Na předpokládanou zprávu zareaguje v přeplněné hospodě a v samoobsluze. Prohlásí:,, To je hrozný. Manželka mi nedá pokoj ani na hřbitově. Volala mobilem, jestli jsem nezapomněl koupit v sámošce rohlíky!“