Jak vzniklo slovo ochotník by bylo hledání na dlouhé lokte a já je mám už krátké. Když někdo dělá něco ochotně, rozhodně se mu to líbí, má z toho dobrý pocit nebo jen tak něco. Vrtalo mně to hlavou, když jsem se vracel včera z ochotnického představení, součásti festivalu ochotnických divadel, který organizuje Ochotnický spolek v našem městě v rámci předplatného. Šest her, šest souborů, stovka diváků v malém sále, tipovací soutěž, kdo jaký byl, vyprodáno. Slušné, ne?
Neohrožený Mikeš
Kdy vzniklo ochotnické divadlo přesně nevím, vím však, že sotva jsem rozum bral, hltal jsem je všemi smysly. A protože je divadelní sezona v plném proudu, není od věci vrátit se na plácek mezi oponu a kulisy o mnoho let zpět.
Vylovil jsem fotku. Čím víc je zaprášená, jakoby ušpiněná a u některých postav prozrazuje skoro jen rysy obličejů, tím je mně bližší. Co ještě si pamatuji z ochotnického představení pohádky Boženy Němcové "Neohrožený Mikeš?" Žasnu. Z rukávu jsem vysypal skoro všechna jména členů souboru, i když jsem většinu neviděl od svých dvaceti let. A přitom někdy marně vzpomínám, jak se jmenuje soused, vedle kterého bydlím přes dvacet let.
Paličova dcera a další kousky
Druhá fotka pochází z inscenace Tylovy "Paličovy dcery", a to už jsem byl fešák a hrál amerického indiána, který pozoruje setkání starého otce se synem, který před mnoha lety zakotvil v Americe.
Určitě jste si také zahráli a dodnes na to rádi vzpomínáte. Takový Francek v Maryše, to byl nějaký divoch, hastrman skřehotal v "Lucerně" tak přesvědčivě, že se mnohá cérka pár dní vyhýbala rybníku, "Perly paní Serafinky" rozezpívaly celý sál, "Jedenácté přikázání" se muselo pro velký úspěch opakovat třikrát a několik hospodských z okolních dědin vzkázalo, že ať přijedeme také k nim. A jeli jsme. Za pivo a nakládaného buřta.
Kulisy, nábytek a nádeníci, kteří to na jevišti museli dát dohromady, jeli dřív na platoňáku, taženém koněm a my ostatní, jak se dalo, na kole nebo vlakem a někdy i pěšky. Napjatí jak struna, kolik přijde diváků a jaký bude potlesk, jsme už půlhodiny před začátkem představení vyhlíželi dírkou v oponě a ukláněli se málem až k zemi na konci hry.
Ochotnické divadlo stále žije!
Všechno se za těch šedesát let změnilo k nepoznání. Já si zahrál ještě ve hře Agáthy Christie: Deset malých černoušků, ale pak přišla rodina, přísná manželka a spousta práce a povinností. Jako voda se přihnala televize, zájezdová divadla vypřáhla koně a nasedla do automobilů, zrodila se estráda, ale přesto ochotnické divadlo žije a chlubí se skoro v každém městě a to nejlepší se produkuje na přehlídce v Hronově.
A co zbylo mně? Dodnes se rád dívám pomyslnou dírkou v oponě, která mne odděluje od okolního světa a nemusí to být pouze svět jeviště a herců. Jeden takový pohled mne dovedl za předsedou Ochotnického spolku v Kroměříži a on si se mnou rád popovídal. Ale o tom až příště...
