Školní vzpomínání

Škola - toto téma je plné vzpomínek. Vidím se, jak s brašničkou na zádech cupitám do školy, vracim se domů, balím pečlivě učebnice, vzpomínám na zapatlané ruce od inkoustu, na paní učitelku, která byla velkým vzorem. Celá třída sedíc v tvrdých lavicích naslouchala s rukama za zády její výklad učiva. Od jara do podzimu měla stůl na stupínku zarovnaný kvítím, které zrovna cestou do školy rostlo.

Měla jsem školu ráda a ráda jsem se učila až do 5 třídy. Pak byla v nabídce spousta kroužků - plavecký, ruční práce, divadelní, sportovní. Všechny jsem navštěvovala na úkor učení, to jsem doháněla, až přilítla nějaká ta pětka. Z předmětů mě nejvíc bavil tělocvik a ruština. Ruštinářka nám jednou rozdala adresy dětí z Moskvy, a tak začalo dopisování, často se slovníkem jsem luštila, co vlastně po mě Máša chce, abych ji poslala v balíčku. Asi tehdy byl u nich nedostatkovým zbožím háček na ryby. Poslala jsem jí jich asi dvacet. V následujícím dopise prosila o háčky na ryby znova. Na oplátku jsem dostávala jejich cukroví, pastelky a různé maličkosti. Dopisování asi po roce zatrhla moje maminka, když zjistila, že jsem poslala Máše její zlatý zásnubní prstýnek. Tehdy jsem musela klečet za trest na pytlíku hrachu v koutě.

Také byl moc pěkný předmět, který se jmenoval pracovní vyučování, později přejmenován na pozemky. Vyráběli jsme v dílnách třeba budky pro ptáky, od jara pak chodili rýt kus zahrady, seli semínka a sázeli přísady.

Bolestné vzpomínky mám na zeměpis. Velká mapa visela na tabuli, já s ukazovátkem před ní a učitel po mě chtěl, abych ukazovala na řeky a města, které jmenoval. Velmi často jsem nevěděla a to pak jsem musela odevzdat ukazovátko učiteli, nastavit obě ruce a on bez milosti, že bije holku, mě po rukách bacil. Ani ty rány ukazovátkem mně nenaučily zeměpis znát, naopak, i když jsem věděla, kde hledat, jen jsem stoupla na stupínek před tabuli, tak strachem jsem zas ukázala na nesprávné místo. Tohoto učitele jsem ráda neměla a on zřejmě ani mě. Zachránila mě vždy jen písemka, kde mapa nebyla.

Nebyla jsem žádný svatoušek, párkrát jsem byla i za školou, připadalo mi zajímavější vzít kytaru a jít si sednout s pár spolužáky do parku. Že přibývalo poznámek nebylo divu, po maléru, kdy před hodinou chemie mě kluci strčili do skříně s pomůckami a zamknuli, nechali mě dokonce zapsat do třídní knihy, že chybím a tím málem přivodili učiteli, který otevřel skříň, infarkt, když mě tam uviděl. Tehdy jsem byla na koberečku s ostatními v ředitelně a hrozila dvojka z chování.

Když jsem byla v 8. třídě, tak se v divadelním kroužku zkoušela nová hra. Byla jsem vybraná jako hlavní hrdinka příběhu a z 9. třídy byl vybrán  chlapec, který měl být mým přítelem. Jak já se těšívala na zkoušky,   učila se poctivě text a bála se mu pohlédnout do očí. Když ve scénáři bylo napsáno „chytnout se za ruce“, rázem jsem zapomněla text k radosti spolužáků. Jednou o přestávce za mnou přišel a bez řečí mi podal složený papírek, po rozbalení jsem s tlukoucím srdcem četla „přijď dnes po škole na hospodáku, Honza“. Nemohla jsem se dočkat poslední hodiny, konečně zazvonilo a já pomalu šla cestičkou, kde uprostřed stála lavička stíněná ze všech stran břízkami. Seděl tam, usmíval se, vzal mě za ruku. Ten den jsem přišla ze školy večer a věděla jsem, že jsem zamilovaná.

První opravdová pusa ještě ani neoschla a já byla bita. Maminka byla na třídní schůzce a byla na ně moc naštvaná, dokonce pohrozila, že mi nedovolí plavání, ani žádné divadlo.To zabralo, Honza mě doprovázel každý den ke křižovatce a mě najednou i to učení šlo líp. On skončil devítku, o prázdninách se s rodiči odstěhoval do města,  já nastoupila do devítky a čekávala na jeho dopisy. Asi po půl roce se odmlčel a já si vzpomněla na poslední větu divadelní hry, kde odcházím a on se mě ptá „kam jdeš?", já odpovím „no do života přece“. Tak to i dopadlo v reálném životě, šli jsme oba do života.