Motto: bublinka, kterou jsem vypustil na tento web pod názvem Expedice oksroN doznala čtenářského úspěchu, a tak jsem se rozhodl pokračovat. Musím však upozornit, že se jedná o seriál článků, jejichž počet dosahuje více než stovku, byl psán od roku 2007 a jejich obsah slovem i obrazem odkrývá všechny krásy Norska, kulturní i společenské postavení Norů. Mohl jsem si to dovolit vzhledem k mým jedenácti návštěvám Norska a skutečnosti, že tam mám osobní přátele. Norsko znám od jihu na nejzazší sever skoro lépe než Slovensko (za to se trochu stydím). Poslední dvě Expedice jsem kvůli onemocnění vynechal, ovšem letos snad přibude účast na další Expedici, která bude velmi atraktivní. Itinerář slibuje cestu do Norska za polární kruh přes Moskvu a Petrohrad. To jak uznáte, je rarita.
Hlava, nehlava jsme naházeli vybavení do aut v roce 2005, a tak se nám polovina věcí "nevešla". Začali jsme znovu a systematicky. 30.6.2005 odpoledne kolem 14 hodiny vyjíždíme. Z této cesty vám nabízím deník na pokračování, napsaný v potu tváře, jak konec konců poznáte. Zde je.
Směr Barentsovo moře
Ležím si na trávníku u parkoviště poblíž Trondheimu a je mně dobře, i když jsem kvůli dlouhému přesunu skoro celou noc nespal. Můj čichový orgán zaznamenal nějaké nezvyklé pachy, a tak jsem vstal a už po šestém šlápnutí pochopil. I Norové venčí své miláčky, takže jsem s kelímkem od coca coly pět minut čistil okolní terén. Největší nález se určitě hlásil k bernardýnovi. Znovu zaléhám do stínu bříšťálového keře. Nemohu usnout, protože mě stále víc hrýže svědomí. Jsme už pátý den na cestě a já nemám v deníku ani slovo. Poblíž na lavičce hlasitě spí šéf a po něm se opičí Zdeněk, pouze Milan spí slušně.
Tak jsem vám vlastně představil nás čtyři, co spolu jezdíme od počátku na Expedici oksroN. Letos už popáté. Tvoříme zdravé jádro celého společenství. Zdeněk sice první dva ročníky vynechal, ale ne vlastní vinou. Pilně se připravoval na vstup do Expedice a není proto divu, že teď kráčí od úspěchu k úspěchu. Hned první rok byl jmenován specialistou na Dánsko, protože je projel za volantem vozu Ford Galaxy, aniž bychom se vrátili zpět do Německa, nebo se otáčeli správným směrem na Fayerských ostrovech. O rok později odhalil falešnou SMS, která mu sdělovala, že jeho milovaní králíci trpí pod jhem mixomatozy a někteří už natáhli brčka. Nechci předbíhat událostem, ale určitě si i letos něco vyslouží.
A co ostatní? Začneme třeba u Jirky. Pozoruhodné tělo patří do velikostní kategorie XXL, výška průměrná, hlava oválná až kulatá, pohledu přímého, ruce udržované na způsob textu písně "Ručičky nebojte se, vy makat nebudete...".Jedinou vadu ortopedického pachového charakteru eliminuje sprejem. Hovoří rád, všude, při každé příležitosti a dokonce i ze spánku. Pracuje ve stavařině a hýří vtipem. V Expedici přijal funkci provianťáka a pomocníka kuchaře a sluší mu. S útěrkou v ruce se pohybuje jako toreador v aréně po prvních dvou pokusech napadení býkem.
Ranhojič. Je jím Vojta. Ač specializací ortopéd, léčí v Expedici převážně rány na duši jako trudnomyslonost, stresy, návaly, ale i zažívací potíže. Například když se chce a nejde to, nebo když to jde a nechceme to. Lékárnu nosí stále u sebe a raději ji neopouští, protože se vyskytly případy zneužití léku, uloženého v půllitrové láhvi formou samoobsluhy. Se studiem začal chozením do houslí a když je zvládl, přidal zpěv. Prudký rozvoj jeho hlasového fondu ještě v pubertě mu umožnil, že nyní zpívá písně horňácké, dolňácké, pijácké i sviňácké. Současně se živí doktořinou, kterou vystudoval na Masarykově univerzitě v Brně. Místo ranhojiče v Expedici přijal ochotně a rád.
Ano.Jaro je Slovák.Již jako dvanáctiletý chlapec posbíral z hnízda vyhozená mláďata strakapouda a hned mu bylo jasné, že holátka vyhodila z hnízda straka. V hnízdě však zbylo několik prstýnků, řetízky, naušnice a jiné dámské cetky. Mláďata vychoval a se slzami v očích přihlížel, jak poprvé vylétla z jeho podkrovní světničky do širého světa. Uklidil pozůstatky v pokoji a vyhnojil jimi podstatnou část matčiny zahrádky. V patnácti letech si půjčil otcovu flobertku a krmil opuštěná liščí mláďata zastřelenými slepicemi souseda. Za to obdržel ve druhém pololetí dvojku z mravů od školy a pár facek od otce. A pak už šlo všechno ráz na ráz K přijímacím zkouškám na vysokou školu přišel s brokovnicí a byl přijat. Později při cvičných střelbách na vojenské katedře této školy trefil terč vedle něj střílejícího spolužáka přímo do černého a vyhrál mu tak první cenu v soutěži o knihu Daleko od Moskvy. Ve třiceti si koupil auto a ulovil prvního kance-divočáka. Praskla při tom pravá přední osa a vytekl hladič. Ač z chudé rodiny, vypracoval se vlastní pílí a bystrým okem až mezi špičky myslivecké elity bývalé Československé socialistické republiky a zůstal v nich i v rámci Slovenské republiky.
Andrejka.Spolu se svým otcem dodala Expedici mezinárodní rozměr. Lze o ní říci, že jablko padlo daleko od stromu. Flintu do ruky nevzala dodnes a po absolutoriu na vysoké škole se odkutálela na pár let mezi Skoty, kde se cítila jako doma, naučila se tak šetřit otcovu peněženku a naopak plnit vlastní. Vybavena znalostí angličtiny se skotským přízvukem stala se v Expedici překladatelkou no 1. Jí v patách se pohyboval Vojta, který také není žádný blbec na rozdíl od nás ostatních, a anglicky se domluví. Pochopitelně musím vynechat šéfa, který toho ovšem anglicky moc nenamluví se zdůvodněním: "Mám na to lidi."
Tak to byli nováčci a já začnu od začátku.
Trajektem do Švédka
Je čtvrtek 30.6.2005. Před halou obklopuje nás malý dav příznivců a rodinných příslušníků. Těší se, kdy už konečně vypadneme a bude klid. Slova chvály zazněla, když Jaro postavil na stůl dvě čtyřlitrové láhve s dančím gulášem. Jedna putuje do kastrólu a na plotnu, druhá je pečlivě uložena mezi proviant do sektoru 4A. Mohu-li trochu předběhnout události musím říci, že tato láhev a její obsah byli po následující čtyři dny předmětem neustálého zkoumání a dohadování ohledně kvality. Zastánci předpisů EU skřížili meče s tradicionalisty, kteří se tvrdě drželi názoru, ověřeného staletími, že několikrát ohřívaný guláš na kvalitě jen nabývá bez ohledu na to, kdy spatřil světlo světa. Osud se přiklonil k nim, protože guláš jsme jedli i v neděli, aniž zanechal vizuální a pachové stopy na našem spodním prádle. Nuž vraťme se zpět do haly, kde se odbývá závěrečný ceremoniál.
Dojezeno. Šéf nepovolil pivo, protože se včas nerozhodl, kdo bude v první lajně řidičů a když rozhodl, bylo už pozdě. Dvě bečky piva byly uloženy v příslušném sektoru a pípa jakbysmet. Guláš jsme zapili vodou ujištěni reklamou, že Mattoni už není. Abstinenční příznaky se projevily bezprostředně po jejím použití a tak měl Vojta plné ruce práce.
Odjíždíme. Je 13.45 SEČ a u volantů jsou ti nejzkušenější, šéf a Milan.Ti se nejlépe vyznají. Umí řídit, řadit, otáčet, zatáčet, brzdit, zapínat, vypínat, vyjíždět, předjíždět, zajíždět, tankovat, mazat i vyměňovat, hustit, kontrolovat, doplňovat i vysvětlovat. Již v 18.35 stojíme u benzinky v Teplicích na E 55 a děláme "kššš, kššš" na trousící se šlapky. Tankujeme naplno, protože každá kapka nafty, kterou tady koupíme za cca 29 Kč je dobrá. V Německu a Skandinávii nás čekají jiné kapky.
Poprchává. Na Cínovec jsme už zvyklí a na dotazy celníků, kam že jedeme. Když dostanou odpověď, hlásí se o příděl čerstvých lososů při našem návratu. Odbýváme je slovy: "Na ryby nejedem!" což je pravda pravdoucí. Projíždíme Drážďany a najíždíme na berlínskou dálnici. Padesát kilometrů před Berlínem odbočujeme z dálnice doprava a po pár kilometrech jsme místo na severu v tropech, jinak řečeno v Tropics Islands, místa to všech možných vodních radovánek.
Zážitek jako vystřižený z pohádky za 7,5 Eura v rámci čtyřhodinového pobytu. Odjíždíme a všichni hýří silami, i když je dvě hodiny v noci a tak není se šoféry problém. Vojta a Zdeněk jsou u kormidel a plujeme dál. Z dálnice lze města pouze tušit podle světelné záře a tím pádem nevidíme Berlín, Hamburk ani Lübeck. Pak už jenom půlhodinka a spolkl nás trajekt v Puttgardenu. Tradičně mlsáme slané pistáciové oříšky za nekřesťanské peníze a jsme v Dánsku. Protáhneme se kolem Kodaně, což nějakou tu hodinku trvá, a frk do Helsingöru. Z tohoto přístavu je švédský Helsingborg dostupný trajektem za dvacet minut.
No a to jsme ujeli kolem 1200 km. K Barentsovu moři za polárním kruhem je to ještě moc daleko. Než tam dojedeme, musíte přečíst další čtyři články. Tak ať se vám líbí.
