Škola, to je věčné téma.
První stupeň na základní škole v Okrouhlici. Pan řídící s pani bydleli hned u školy. Menší podsaditější, rovná jako pravítko a stále nám kladla na srdce: noste aktovky na zádech, ať nemáte křivá záda, hned od první třídy. Třetí a čtvrtá třída byla dvojtřídka a pátá třída, to už byla příprava na druhý stupeň - do města. "Tam musíte být řádně připraveni," říkával pan ředitel. Zahrada u školy, na pracovní výchovu a tělocvik do přírody nebo sokolovny na druhé straně obce... Spolužáci ze čtyř okolních vesnic, to byla parta!
Když se blížilo výročí nástupu do první třídy, dala jsem se do hledání. Požádala o spolupráci paní ředitelku, starostu obce a zapojila vše, co šlo, abych dala zase po 50ti letech dohromady první třídu. Jen jednu jsem nenašla. Sešli jsme se u školy, jako tenkrát, ochotná nynější paní ředitelka vyhledala v archivu naše dokumenty, takže kdo chtěl, mohl si prohlédnout, kdy chyběl ve škole a proč. Omluvenky od rodičů, zápisky učitelů, vše je v archivu školy. Prohlédli jsme si školu od půdy až do sklepa. Pravda je, že se moc nezměnila, ale důvod je jasný. Je to rodný dům mistra Zrzavého, a tak je pochopitelné, že velké změny jsou nežádoucí. Jen u vchodu přibyla mistrova busta a v některé třídě je interaktivní tabule. Pokračovali jsme Na staré poště, zdejší hospůdce.
A měšťanka? To bylo něco jiného. Jen to dojíždění byl zážitek.
Ráno 2 km na vlak a odpoledne zase domů. Ve vlaku nový kamarádi, ve škole nové poznatky, prostě město se vším všudy. Jen do deváté třídy, to se rozdělovalo na studijní a nestudijní, a tak se scházíme z osmičky. Stále jsme nemohli jednoho dohledat. Až jednou. Napadlo mě zadat jeho jméno na Facebook. Hurá. Hned píši vzkaz. Jé odkud to je? Až z ciziny a ne spolužák, ale jeho syn. Ochotně předal pozvání otci do Prahy. A na sraz rád přijel. Po 40ti letech. To bylo setkání! Jeho rodiče byli vojáci z povolání, a tak s námi chodil jen jeden rok, ale i tak bylo o čem povídat.
Následovala škola učňovská. Třída děvčat + dva kluci. Jeden malý zavalitý a veselý, bohužel nemocný silnou cukrovkou, a druhý, velice komplikovaný charakter. Velikou měrou byla na vině nevlastní matka. Často mluvil o sebevraždě - to když se zamiloval do spolužačky a láska nebyla opětovaná, nabízel jí, kde co a naposled, vyhrožoval únosem. Nebylo to jednoduché. Oporou mu byla naše třídní učitelka, která měla pověst velice přísné a nekopromisní kantorky. Ale tady se snažila udělat maximum. A také udělala! Snažila se ho dostala z depresí.
Její stále opakující se hláška při naší omluvě po nemoci, že tedy nevíme, zněla: "Nevědomost hříchu nečiní, ale neznalost zákona neomlouvá. Tak si sedni." Ve třeťáku na rozlučkovém výletě - to jsme se všichni obávali zákazů a příkazů přísné kantorky. Opak byl pravdou, její přísné oko nás sice nespustilo z dohledu, ale musím přiznat, že uzda byla povolena až moc. Nikdo nechtěl věřit, že zrovna s touhle jsme si to opravdu užili.
Po několika letech na srazu již nebyl ani jeden kluk. První zemřel velice brzy a druhý se protloukal životem a o nějaký sraz nestál. Až po mnouha letech jsme se náhodně sešli na chodníku. Rád se zastavil a slíbil další sraz navštívit. Ale život si s ním opětovně zahrál. Přišel o práci, následně musel opustit byt své přítelkyně a před měsícem jsem ho - zase náhodou - viděla v nemocnici na ODN. Ani mě nepoznal. Vyhublý, téměř bezvládný a apatický.
Několik kantorů potkávám a s jednou si občas dojdeme i na kávičku. Nevím, proč jsem jí tolik utkvěla v paměti - asi jsem jí víc zlobila. Ale máme k sobě tak nějak blíž.
Naši učitelé už nejsou všichni mezi námi, ale vzpomínáme na ně vždycky. Jejich některé hlášky jsou nezapomenutelné.
