Dodnes nevím, kde složili hlavu v zimě desítky vandráků, kteří ještě těsně před druhou světovou válkou chodili od vesnice k vesnici a nabízeli svoji práci za kus jídla nebo přespání v kolně nebo stodole. Pokud trefili na vdovu, mohlo to být terno a zdrželi se třeba i čtrnáct dní, málokdy však déle. Když na jaře vylítly první včely z úlu, mohli jste se vsadit, že za pár dní se objeví i první vandrák.
Byli různí. Štramáci v jakž takž vypadajících šatech, s ošoupaným kloboučkem na stranu a s chlebníkem nebo ruksakem přes ramena. V klopě kabátu nechyběl v příkopu utržený podběl nebo u potoka blatouch, na nohách střevíce, které zřejmě ještě před časem čekaly na vyhození z botníku nějakého měšťanosty. Postava jako vystřižená z operety Rudolfa Frimla: Král tuláků, jenom to srovnání a Fracois Villonem by trochu pokulhávalo i když ukecaní byli, jen co je pravda.
Jejich slovník byl šťavnatý, prošpikovaný někdy nářečím, jindy cizími slovy. Nabídli práci, rozhodně se však nepřetrhli a točili se hlavně kolem hospodyně a tím pádem i kolem plotny. Děti je milovaly, protože dovedli vyprávět spoustu zážitků pravdivých i takových, ze kterých trčelo přehánění a věšení bulíků na nos jako sláma z bot. Chodili, jak jinak, pěšky, nekradli a jen čas od času se z nich vyklubal sňatkový podvodník.
Druhá sorta, pokud si dobře vzpomínám, měla vesměs přes padesát, ošuntělé a zaplátované šaty, na hlavě beranici i v parném létě, místo ruksaku režný pytel přes rameno a boty, ze kterých někdy i čouhal palec. Kdyby měli na tváři škrabošku splňovali by představu o typickém lupiči, jak ji známe z tehdejších karikatur. Nebylo ani třeba moc namáhat svoje čichové buňky aby bylo jasné, že voda na umývání jim moc neříká a mýdlo už vůbec nic. A byla z nich cítit režná, nejlevnější kořalka v každé hospodě.
Přišli, něco zahuhňali pod fousy a selka jim dala krajíc chleba se sádlem a práskla dveřmi nebo jim ukázalo vidle a kolečko, aby vyvezli hnůj z kozího chlívka. Dostávali ty nejnamáhavější a nejméně příjemné práce, štípání dříví, rytí zahrady, vynášení sraček z žumpy, dláždění dvora a jiné chuťovky. Mnoho toho nenamluvili a měli vesměs za sebou nějakou tu ránu osudu. Udělali, najedli se, přespali kde jen to šlo, vzali pár drobných a šli o štaci dál.
„Hrnce drátovat" zvučným hlasem nabízel své služby dráteník, když procházel dědinou, každých sto metrů. Na zádech krosnu z níž trčely dráty, plechy, kladívka, kleštičky a další verjcajk, který zaručil, že v jeho rukách dokáže opravit rozbitý kameninový hrnec nebo děravý kastrol. Byli i takoví, kteří opravili šicí stroj, hodiny s kukačkou, řezačku na krmnou řepu nebo obruč na trakaři.
Táhlo se za nim vždycky spousta dětí a on jim vyprávěl zážitky z cesty, někdy šáhl do kapsy pro hrst englišů a mezi tím stále vykřikoval: "Hrnce drátovat." Znal jsem jich několik a od všech jsem se mohl naučit slovensky.
Byli i další občasní návštěvníci dědiny, kteří na den, dva doplnili kolorit tehdejších časů a nevešli se mně do titulku. Třeba sklenáři a podomní obchodníci nebo komedianti s kolotočem, houpačkami, třímetrovým hadem a cvičeným psem.
Když skončila válka, jako mávnutím kouzelným proutkem všechny tyto "profese" zmizely v nenávratnu. A dnes? Je tu jen nahořklý odvar, bezdomovci, lidé, kteří svůj život nedovedou tak chytře naplnit, jako kdysi všichni ti vandráci, dráteníci, sklenáři a podomní obchodníci.