Rád chodí hrát na hřbitovy. Prostě se mu tam hraje dobře. S tím souvisí i to, že houslový virtuóz Jaroslav Svěcený je patronem projektu na takzvanou adopci hrobů významných osobností.
Tak jaký je vlastně váš vztah k hřbitovům?
Mají zvláštní atmosféru. Rád se jimi procházím, rád na nich sám v klidu hraji. Ale už delší dobu mě trápí, že mnohé hroby lidí, kteří světu hodně dali, jsou v žalostném stavu. Často jde o velikány, co si nezaslouží, aby se na ně zapomnělo. Hroby jsou přece vizitkou, jaký má národ vztah ke svým předkům.
A ten projekt?
Jsem patronem projektu, díky kterému si lidé mohou osvojit hrob některého z významných lidí. Zkrátka si ho vzít pod patronát, upravit jej, starat se o něj. Ten projekt nabízí pražská správa hřbitovů a já jsem se jeho patronem stal velmi rád. Když jsem se dozvěděl, že ve špatném, ba až dezolátním stavu jsou hroby takových lidí, jako Karel Jaromír Erben, Julius Mařák nebo Karel Sabina, uvědomil jsem si, že něco není v pořádku.
Myslíte, že tahle akce najde mezi lidmi odezvu?
Pořád jen slyšíme, že na nic nejsou peníze. Když se díváme na zprávy, máme pocit, že se v této zemi děje hodně nedobrých věcí. Ale tak to přece není. Tady žije spousta schopných, úspěšných lidí, kteří chtějí pomáhat. Je jen na nás, jestli naše země bude kulturní. A právě to, jak se stavíme k minulosti, k našim předkům, ukazuje, zda je národ kulturní či ne.
Nenaplňují vás výlety na hřbitovy smutkem?
Ne. Hřbitovy jsou součástí života. Nezapomínejme, že tady na světě jsme všichni jen na návštěvě.
Jaký máte vztah k mladým lidem? Rozumíte si s nimi?
Mám dceru a rozumím si s ní velmi dobře, takže zřejmě světu mladé generace rozumím. Jako každý táta mám přání, aby moje dcera byla úspěšná, a ono to vypadá, že se mi to přání plní. Julie studuje v Londýně a asi jednou bude lepší houslistka než já. Radost mám také z toho, že na mé koncerty chodí mladí lidé. Už neplatí, že vážná hudba zajímá starší ročníky. Například náš projekt Vivaldianno, který máme s Michalem Dvořákem, členem skupiny Lucie, dokázal spojit elektroniku s akustikou, interprety různých žánrů a přilákal ke klasickým koncertům posluchače mladé generace. Vlastně ani nemám rád rozdělování lidí na mladé a staré.
Má to dnešní generace mladých lidí v životě jednodušší nebo ne?
Je jiná doba, těžko srovnávat. Pro mne bylo podstatné, že jsem se už v patnácti osamostatnil. Byl jsem jedináček z rodinného domku v Hradci Králové. Maminka mě samozřejmě opečovávala. Když jsem se dostal do Prahy na konzervatoř, byl to šok. Ocitl jsem se na internátě, jídlo se s tím od maminky nedalo srovnat. Bydlel jsem společně s kluky, kteří se učili v oboru zpracování masa, takže když jsem chtěl cvičit na housle, dali mi poměrně jasně najevo, že na to nejsou zvědaví. Byly to těžké začátky, ale myslím, že právě takové mladým lidem hodně pomohou. Osamostatnil jsem se, musel jsem se naučit starat sám o sebe.
Často se teď setkáváme se škarohlídstvím, hodně lidí si stěžuje na špatnou finanční situaci, na poměry v politice. Jak to máte vy, jste optimista nebo pesimista?
Mám pocit, že krize nám naznačila, že štěstí nespočívá v penězích. Člověk peníze potřebuje, aby přežil, ale úplně stejně k životu potřebuje přátele, rodinu, pozitivní atmosféru kolem sebe. Když kolem sebe budeme jen šířit negativní energii, k ničemu nám to nebude.
Jaroslav Svěcený
Narodil se v roce 1960 v Hradci Králové. Vystudoval konzervatoř a Akademii múzických umění, nyní je světově uznávaný houslový virtuóz a znalec historických houslí. Nyní už vystupuje občas i se svou devatenáctiletou dcerou Julií. Natočil více než čtyřicet cédéček, dostal za ně řadu ocenění a díky turné a vystoupením procestoval celý svět. Je velkým propagátorem popularizace vážné hudby, má prestižní cenu Masarykovy akademie umění i Zlatou plaketu prezidenta republiky.
