Jeho jméno kdysi vzbuzovalo strach, znechucení, nenávist, odpor... Mladší generaci Čechů a Slováků už moc neříká. Ti starší si však Vasila Biľaka pamatují velmi dobře. Jeden z hlavních představitelů normalizačního režimu připojil v roce 1968 svůj podpis pod takzvaný zvací dopis, který pomohl legitimizovat invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Biľak zemřel v Bratislavě noci na čtvrtek jako poslední ze signatářů osudného dokumentu. Bylo mu 96 let.
Nikdy se neomluvil, nikdy nazalitoval
„Nelituji cesty, po níž jsem kráčel,“ shrnul Biľak své pocity při příležitosti svých pětaosmdesátin. Ani ve vysokém věku nepochyboval, že celý svůj život jednal v nejlepším zájmu svého státu a jeho lidu – i tenkrát, když v roce 1968 připojil spolu s dalšími čtyřmi komunistickými funkcionáři svůj podpis pod dopis, který vybídl Sovětský svaz k zásahu do československého reformního procesu, takzvaného Pražského jara. Dopis tehdejšímu nejvyššímu sovětskému představiteli Leonidu Brežněvovi údajně předal právě Biľak, který to nicméně popíral, stejně jako popíral autentičnost svého podpisu na zmíněné listině.
Kromě Biľaka zvací dopis podepsali ještě další členové a funkcionáři ÚV KSČ. Byli to Alois Indra, Antonín Kapek, Drahomír Kolder a šéfredaktor tehdejšího Rudého práva Oldřich Švestka.
Právě kvůli pozvání „spřátelených vojsk" do Československa a své roli při potlačení reformních snah na konci 60. let čelil Biľak po pádu komunistického režimu ostré kritice i žalobám. Všem obviněním, mimo jiné z vlastizrady, z trestných činů spadajících pod zákon na ochranu míru, stejně jako ze závažných hospodářských deliktů, se mu podařilo uniknout. Podle Biľakova názoru právem, byl prý pronásledován především za své politické názory. Svou socialistickou vlast podle svého tvrzení nezradil, ale naopak chránil, neboť se v roce 1968 v tehdejší ČSSR jednalo nikoli o reformu, ale o svržení režimu. Navíc tvrdil, že vojska Varšavské smlouvy by zemi obsadila i bez jeho přispění.
Zrada se mu vyplatila
Loajální prosovětský postoj se Biľakovi ve zlomovém osmašedesátém roce vyplatil. Dostal možnost proniknout do nejvyšších státních a stranických funkcí a stát se jedním z nejmocnějších mužů tehdejšího Československa. Povýšil na hlavního ideologa KSČ a člena vůdčích stranických grémií. Ze svých konzervativních pozic neustoupil ani v osmdesátých letech, kdy se stal jedním ze zásadních československých odpůrců Gorbačovovy „perestrojky".
Biľakovým skalním přesvědčením neotřáslo prý ani vyloučení z domovské strany v prosinci 1989, po více než 44 letech členství. Podle svých slov nepřestal věřit v budoucnost komunismu. V roce 1997 dokonce prohlásil, že komunisté měli sametové revoluci zabránit ozbrojenou silou.
Krejčí na Vysoké škole ÚV KSČ
Vasil Biľak se narodil 11. srpna 1917 do rusínské rodiny v obci Krajná Bystrá na severovýchodním Slovensku. Jako jedenáctiletý osiřel, svá učednická léta prožil v Hradci Králové. Do KSČ vstoupil po druhé světové válce, během níž se účastnil Slovenského národního povstání. Opustil své původní povolání krejčího a po absolvování studia na Vysoké škole politické ÚV KSČ v roce 1953 zahájil kariéru ve stranických i státních funkcích. V letech 1954 až 1989 byl členem Ústředního výboru KSČ, od poloviny 50. let do roku 1968 tajemníkem a členem předsednictva ÚV KSS. Od ledna do srpna 1968 zastával funkci prvního tajemníka ÚV KSS. V témže roce zasedl i do křesla tajemníka ÚV KSČ, v němž zůstal následujících dvacet let.
Biľak se mimo jiné významně podílel na vzniku textu Poučení z krizového vývoje – oficiální a závazné komunistické interpretace vývoje v letech 1967 až 1969. Dokument zdůrazňoval nutnost zásahu spojeneckých vojsk proti „kontrarevoluci“ v ČSSR a vytvářel odrazový můstek pro další represe vůči lidem, identifikovaným na jeho základě jako „nepřátelské“ elementy. Následovalo masové propouštění z komunistické strany, zákazy výkonu povolání, mnohdy i policejní teror.
Trestní stíhání k ničemu nevedlo
Biľak se odebral do politického důchodu těsně před listopadem 1989. Za podpis takzvaného zvacího dopisu byl od roku 1991 trestně stíhán. Podle pozdějšího rozhodnutí soudu bylo ale zapotřebí prozkoumat originál dokumentu, aby se potvrdila pravost Biľakova podpisu. Předchozí slovenská vláda usilovala o jeho získání z Ruska, žádost ale vyzněla do ztracena. Kopii dopisu předal v roce 1992 bývalý ruský prezident Boris Jelcin prezidentovi Václavu Havlovi.
Poslední léta Biľak trávil ve své bratislavské vile, kde mimo jiné sepisoval paměti. Jeho zeť Jozef Ševc byl v letech 1998 až 2006 předsedou Komunistické strany Slovenska a poslancem slovenské Národní rady.
