Když přijíždíme každoročně začátkem léta do našeho původního obydlí v Týně nad Vltavou, sestra, já a tři kočky, vítá nás už u vrat do dvora bouřlivý a přátelský štěkot. To dva psi našeho dlouholetého nájemníka, jak říkáme "kastelána", se svou neomylnou psí pamětí otvírají náruč vítané návštěvě, s níž teď budou několik týdnů tvořit jedno pevné společenství.
Oba psi jsou shodou okolností stejně černobílí, takže by nezasvěcený návštěvník na první pohled předpokládal příbuznost. Druhý pohled však již ukáže markantní rozdíly. Stejné je na nich snad jen to, že jsou oba kříženci nedefinovatelné rasy. Starší Bobík, zvaný většinou Boban, už bude letos slavit jedenácté narozeniny. Na křížence je dobře rostlý, poměrně vysoký, typem připomínající loveckého psa. Kastelánovi ho kdysi přinesly cizí děti s tím, že se o něj jeho majitelé špatně starají, jestli by ho nechtěl. Pán je široko daleko znám jako milovník zvířat, u kterého už kromě slepic, králíků a andulek našla útulek zvířata jako kuna, tchoř, mýval nebo straka. Razí zásadu, že zvířata se ve své přirozenosti snesou se všemi jinými, a nechává je pohybovat volně. V důsledku toho už mu některá nenávratně zmizela. Bobana si tedy vzal místo právě oplakané novofoundlandské feny Áji. Ten si několik let přivlastňoval páníčka sám, dokud se neobjevil Denny.
Pes, který dodatečně dostal jméno Denny, se skutečně jednoho dne objevil za vraty, ještě ne zcela dospělý, ale dost drzý, dobře živený, zvyklý na byt, ale najednou "ničí". Veškeré pokusy nalézt majitele skončily bez odezvy, a tak už Denny také zůstal u kastelána. Narozdíl od Bobana je Denny chlupatější, má krátké nohy a pořádně kulaté tělo a v dobré náladě se tlamičkou doslova směje. Nedá se určit, z čeho pochází, i když já říkám, že má zadek z bernardýna, a proto tak nezřízeně jí. Zpočátku v řadě věcí kopíroval Bobana, když ten začal štěkat na někoho za plotem, Denny se hned k němu přidal. Jak ale šel čas a Denny dospěl, začal se svou větší aktivitou a nenažraností získávat nad Bobanem převahu. Ten mu ve své skromnosti a s přibývajícím věkem pomalu ustupuje.
Někdy ale dojde Bobanovi trpělivost a pak začne pořádná rvačka, při které i teče krev. To vnímá kastelán jako selhání své výchovy a pak to oba psi slovně pořádně schytají. Nedá se ale nic dělat, v přírodě také nemají ve smečce nebo ve stádu dva samci stejné postavení. Psi na sebe sice žárlí, ale své vztahy si nakonec zase urovnají sami.
Denny má ale jeden handicap, a tím je epilepsie. Dostává podobně jako lidé záchvaty, při nichž mu nejde nijak pomoci. Sice by mu údajně pomohla nějaká dlouhodobá nákladná léčba, ale na tu páníček nemá.
Oba psi svého pána bezmezně milují až k totální závislosti. Vlastně žijí až na výjimky stále jen s ním. Když si dovolí někam odejít na trochu déle než na nákup, nehnou se od branky, Boban nasadí plačtivý výraz a Denny táhle vyje. Při návratu ho vítají, jako kdyby se vrátil z daleké ciziny.
Oba dva jsou naprosto neškodní kočkám, takže se naše tříčlenná mňoukající sešlost může pohybovat na dvoře bez obav. Nepřátelství pes-kočka tu díky kastelánově "výchově" nemá místo.
Boban a Denny jsou příkladem venkovských psů, žijících v báječných psích podmínkách. Mají pána, který je má rád, ve dne běhají volně na uzavřeném dvoře a zahradě, jako běhávala před lety naše Lesana, na noc jdou spát k pánovi do domku. Nejsou zhýčkaní, zmlsaní, jsou nenároční a přirozeně pohodoví. Svou přítomností zpestřují náš pobyt na chalupě. Nezbývá, než doufat, že to tak ještě pár let vydrží. A to se týká nás všech!
| Máte anebo měli jste doma pejska? Jaké jsou vaše zkušenosti s chovem čtyřnohého miláčka? Napište nám své postřehy, příběhy či rady. Nejzajímavější příspěvek odměníme. |
