Železničář Bohouš Hadrbolec doklopýtal do důchodového věku. Celý život dopisoval do železničářského tisku, absolvoval četná školení a jeho humoristické povídky získaly mezi čtenáři jistou popularitu. Ještě jako výpravčí vlaků prohlašoval před pobavenými spolupracovníky: "Na mém rodném domku musí být po mé smrti pamětní deska!“Hodlal tak doplnit vesnickou galerii význačných rodáků. Na místní kapličce je deska opata, na škole zase pilota 311. bombardovací peruti RAF. Proč by k oběma slavným rodákům nemohl za padesát let přibýt další?
Nastal důchod. Bohouš zakoupil počítač, tiskárnu a zapnul mozkové závity. A psal a psal. Bohaté životní zkušenosti, sloní paměť a dlouholetým dopisováním vybroušený styl začaly slavit úspěchy. Rázem se těch příběhů nahromadilo tolik, že z toho vzniknul rukopis knihy. Naivní literát se domníval, že po jeho výtvoru skočí nakladatelé a on se ocitne na začátku strmé kariéry. Naivitu a marnost svého snažení pochopil po dvou měsících. "Nedá se nic dělat, Bohouši založíš vlastní nakladatelství a knihu vydáš vlastním nákladem!“
Stalo se. Důchodce vysolil šedesát tisíc a kniha byla na světě. Nedošlo mu, že za peníze je v Praze dům a otisknou ti třeba sbírku úmrtních oznámení. Za spisovatele se stal cesťák.
Mezitím si literát našel přivýdělek na vrátnici. Jeho život se zjednodušil. Protože vyřešil soužití se ženami osaměním, zůstalo mu jen to psaní a podomní prodej vlastní knihy.
Postupem času probendil všechny uspořené peníze a železničářské odstupné utratil za věno vlastní dcerky a financování jejího svatebního obřadu. A tak zůstal jen důchod, peníze od agentury a dluhy! Nakonec nula od nuly pošla. Prodej knihy jen částečně uhradil výdaje. Nakladatelství zkrachovalo. Autor však zůstal.
Ateista Bohouš nevěří na osud, ani na duchovno. Všechny ty faráře, vizionáře, věštce, vykladače karet a astrology má za podvodníky. Z vrátnice odešel posléze jako ostraha do prodejny se značkovými parfémy. A tu se mu do cesty osudově postavil skutečný nakladatel!
Přímo přes ulici přeběhl autor do kanceláře nakladatele se svoji knihou. Pán knihu přezkoumal a pravil: "Máte ještě něco jiného?“
Zadlužený důchodce zavětřil. Druhá kniha, to by bylo terno! Autor a nakladatel si plácli. Bohouš podepsal nakladatelskou smlouvu. Podepsal ji i s vědomím, že musí složit čtyřicet tisíc a nedostane honorář, ale čtyři sta knih! Druhá kniha spatřila světlo světa. Tentokrát v normálním, byť soukromém nakladatelství.
Peníze si opět vypůjčil, zadlužil se na léta a znovu se stal cesťákem! Prodával svých čtyři sta knih! Jedině díky svému rétorickému nadání a plechové hubě, měl v jednání se ženami v Městských a Obecních knihovnách devadesátipěti procentní úspěšnost. Celou odměnu, honorář, však dodnes neprodal.
Již desátý rok stojí literát Bohouš Hadrbolec v prodejně a sleduje zákaznice. Kupodivu mu slouží zdraví. Dluhy ne a ne zkrotit. Připadá si jako osamělý mořeplavec, plující na kajaku přes Atlantik. A pak mu to došlo. On je vlastně řeholník, trpící za svou víru! Naučil se i modlit! Je to něco jako Dalibor a jeho housle.
S tou modlitbou je to veselá historka. Ještě jako výpravčí vlaků neměl rád bouřky. Když to mlátí kolem vás doma, čert to vzal. Jakmile ale oblohu křižují blesky a zvukovou kulisu vytvářejí hromové rány ve službě, není to vhodné prostředí pro projíždějící vlaky! Ne že by snad blesk udeřil do vlaku, ale může nastat výpadek proudu a ten vytvoří četné komplikace.
A tak se Bohouš při bouřce začal modlit! Bohužel si z náboženství pamatoval modlitbu jen do poloviny! Místo dvacetkrát se musel modlit čtyřicetkrát. A ono to vyšlo! Tento handicap vyřešil až kamarád Pavel, katolický kněz, v hospodě U Matěje. Napsal pokračování modlitby Zdrávas Maria Bohoušovi na čistou hospodskou účtenku, která dodnes zdobí kredenc se sbírkou relikvií zvanou SÍŇ TRADIC.
A pan nakladatel pravidelně prochází rušnou ulicí a mává hlídači, autorovi. Jistě si říká: "Proboha, on ještě nemá ten dluh zaplacený?
A řeholník občas pronáší tuto modlitbu. "Pane Bože dej ať mi slouží zdraví, ať splatím dluh a ať mi konečně zaplatí noviny, do kterých už rok, každý pátek přispívám povídkou a ilustrací. Tento zázrak bych prosil nejdříve. Snad by se později dalším zázrakem mohla objevit na mém rodném domku i ta pamětní deska!