Bronnie Wareová pracovala jako pečovatelka vážně nemocných lidí. Pokládala jim tuhle ošemetnou otázku: Kdyby byl dnešní den vašim posledním, umírali byste smíření? Nebo byste před smrtí něčeho hodně litovali? Něčeho, co jste v životě nestihli? Výsledkem je kniha, která se stala bestsellerem v mnoha zemích. Hlavně je však výpovědí, které stojí za to věnovat pozornost.
Autorka píše, že téměř každý z lidí, o které se starala tři až dvanáct týdnů před smrtí, uvedl, že něčeho lituje. Nejčastěji uváděli tato přání, která se jim v životě nesplnila:
1. Kéž bych měl odvahu žít opravdu podle sebe, ne podle očekávání druhých.
2. Kéž bych tolik nepracoval.
3. Kéž bych měl odvahu vyjádřit své city.
4. Kéž bych si udržel vztahy se svými přáteli.
5. Kéž bych si dovolil být v životě šťastnější.
Lidé, kteří pracují v hospicech či léčebnách dlouhodobě nemocných se shodují, že jen málokdo z těch, kteří vědí, že jejich nemoc není léčitelná, má pocit, že není s nikým pohádaný, že někomu něco nestačil říct. Zkrátka, když víme, že život končí, nepřemýšlíme nad tím, že jsme nestihli vidět Paříž, že jsme se nikdy nekoupali v Karibiku nebo že jsme celý život jezdili otlučeným autem z bazaru, protože na nové prostě nebylo. Najednou je nám to, co nás v životě rozčilovalo, úplně fuk a myslíme na vztahy.
Trápení s „nevyřízenými účty“
Marek Uhlíř, který stojí v čele hospice Cesta domů, také potvrzuje, že hodně jejich klientů trápí takzvané nevyřízené účty. „Snažíme se pacienty přimět, aby si urovnali vztahy v rodinách či s přáteli. Radíme třeba pacientovi, aby zavolal příbuznému, kterého léta neviděl, sebral odvahu a řekl mu: Umírám, přijeď, rád by se s tebou ještě setkal a rozloučil,“ říká.
Obvykle tak dochází k situacím, které jsou prospěšné pro obě strany. Lidé si uvědomí, kvůli jakým maličkostem či hloupostem jsou si schopni komplikovat život. Bohužel si to uvědomí, až když život končí.
Podobné zkušenosti má také zdravotní sestra z jedné léčebny dlouhodobě nemocných, která si nepřeje uvést jméno, aby neměla problémy, že vynáší na veřejnost soukromé problémy pacientů. Ale stojí za to si ji poslechnout. „Starala jsem se o paní, která umírala na nádor na mozku. Věděla, že má před sebou měsíc života. Řekla mi, že nejvíce ze všeho lituje, že se před třiceti lety pohádala s kamarádkou kvůli mužskému. V podstatě obě chtěly stejného muže, on neměl zájem ani o jednu z nich. Na tom ztroskotalo přátelství. Obě byly příliš hrdé. A už si to nikdy nestačily říct. Paní zemřela a její bývalou kamarádku se nám nepodařilo do té doby najít. Zkoušela jsem to, ale nepovedlo se.“
(Ne)žít dle vlastních představ
A tady je její další zážitek: „Muž nemluvil se svým zetěm. Neshodli se, jak pečovat o zahradu, jak stříhat živý plot. Kvůli takovým banalitám spolu přestali mluvit. Došlo to tak daleko, že starý pán byl dlouho nemocný, ale odmítal, aby ho zeť navštívil, aby ho třeba odvezl k lékaři, přestože mu to mnohokrát nabízel. I on byl příliš hrdý. Pár dnů před smrtí si přál jediné: setkat se s ním a omluvit se mu. Oba se tady objímali, plakali. A já viděla, že ten pacient je najednou uklidněný, smířený.“
Knížka Čeho před smrtí nejvíce litujeme je sice smutná, ale náladu nekazí. Trochu dojme, trochu přiměje k zamyšlení. Například nad tím, že je zbytečné snažit se celý život naplňovat něčí očekávání. Třeba běhat po nákupech, vyvařovat hromady jídla, péct cukroví, přestože nás bolí záda či nohy a mnohem raději bychom se svalili k televizi. Jenže máme pocit, že se od nás tak nějak očekává. Nakupovat, péct, vařit, že se to prostě má. Jenže pozor, tohle je právě to nejčastější, čeho lidé na konci života litují: Že nežili více podle svých představ, že se snažili naplnit představy někoho jiného.