Ivanu Sabčevovi, zaměstnanci Ústřední rady odborů v Praze, byl přidělen úkol vyzvednout skupinu sovětských odborářů na letišti v Praze Ruzyni a doprovodit sovětské soudruhy na nádraží k vlaku, kterým měli cestovat dále do Brna. Nejdříve bylo třeba zajistit autobus pro přepravu z letiště k nádraží a poté objednat a vyzvednout jízdenky na vlak. Tyto záležitosti Ivan Sabčev zajistil s dostatečným předstihem a v určený den se vypravil na letiště sovětské soudruhy přivítat.
Ve stejnou dobu cestoval revizor ČSD Felix Kroček při plnění služebních povinností rychlíkem z Brna do Prahy. Cestujících bylo ten den mnoho, vlak o sedmi vozech byl téměř plně obsazen. Revize jízdenek mu tedy zabrala hodně času a až těsně před příjezdem do Prahy na Hlavní nádraží se revizor na chvíli posadil do jediného volného oddílu první třídy a pozoroval okolní krajinu a kolem oken se již míhající pražská předměstí. Den byl slunečný a hlavní město jej přivítalo pěkným jarním počasím. Měl něco přes hodinu času před odjezdem plánovaného rychlíku pro zpáteční cestu. Krátce se prošel před nádražím, kde již na lavičkách lidé vstřebávali první jarní sluneční paprsky, stačil vypít kávu a trochu odpočinout nohám, neboť jeho povolání představovalo být na nohou převážnou část pracovní doby.
Ivan Sabčev se v letištní hale přivítal s vedoucím skupiny, pozdravil ostatní soudruhy, dovedl je k přistavenému čekajícímu autobusu a za několik minut po příletu již ujížděli pražskými ulicemi. Po příjezdu k nádraží odvedl skupinu do nádražní haly, požádal o chvíli posečkání a odebral se k telefonu. Svému vedoucímu nahlásil, že je vše v pořádku, o skupinu sovětských odborářů se podle nařízení postaral. Poté předal jízdenky na vlak vedoucímu a doprovodil je ještě na nástupiště, kde svědomitě dohlédl, aby všichni včas a v pořádku do vlaku nastoupili. Poté se srdečně rozloučil a odebral se na své pracoviště na ÚRO.
V oddíle první třídy tohoto vlaku již také čekal na odjezd revizor Felix Kroček. Rychlíkovou soupravu měl prohlédnutou, vlaková četa si řádně před odjezdem vlaku plnila své povinnosti a tak jen pohledem z okna sledoval poslední dění na nástupišti před odjezdem. Vlak se dal pomalu do pohybu. Za jeho okny mizely postupně pražské domy a ulice a zanedlouho ujížděl již plnou rychlostí. Felix Kroček připravil svůj revizorský odznak, vytáhl pro ten služební den určenou barvu revizní tužky a revizi jízdenek začal provádět hned ve voze první vozové třídy, kde bylo nezvykle mnoho cestujících a kde také zaslechl ruštinu. Prvního požádal o jízdenku, ten však u sebe žádnou neměl a odkázal ho na vedoucího „gruppy“, který měl sedět až na opačném konci vozu. Revizor i u ostatních cestujících ověřil, zda patří k oné skupině, zjistil si počet osob a nakonec se propracoval až k vedoucímu, který mu jízdenky předložil. Revizor požádal též o místenky, neboť se jednalo o povinně místenkový vlak. „Rukovoditěl gruppy“ mu sdělil, že místenky nemá, že byl vybaven pouze jízdenkami, které mu předal. Tím nastal první problém. Revizor začal kontrolovat jízdenky a hned při prvním pohledu zjistil, že jsou vystaveny pro druhou vozovou třídu a dále že datum neodpovídá skutečnosti. Byly označeny pro platnost před týdnem. Vedoucímu skupiny celou situaci vysvětlil, neplatnost jízdenek, chybějící místenky, rozdíl mezi první a druhou vozovou třídou a to vše pro celou skupinu. Vyžadoval zaplacení jízdného, místenek a ještě finanční postih k tomu náležící. "Rukovoditěl" nechápavě kroutil hlavou a stále jen opakoval, že takto byli v Praze vybaveni. To však na konkrétní situaci ve vlaku nemělo mít žádný vliv a revizor znovu požadoval placení. To bylo odmítnuto, tak byl nucen vystavit hlášenku s vypočtenou částkou přesahující osm tisíc Kčs a předal ji s tím, že musí být do určeného dne uhrazena, poté že v krajním případě dojde k vymáhání pohledávky. Po příjezdu vlaku do Brna sepsal ještě k hlášence oznámení o závadách a předal prvopis i s tímto oznámením v pokladně.
Hned druhý den po ránu se v Brně v revizorské kanceláři rozdrnčely telefony. Vedoucí si ještě nestačil ani uvařit povzbuzující kávu a už byl bombardován dotazy z ÚRO, co že se to dělo se skupinou sovětských odborářů minulý den ve vlaku. Neměl zatím tušení o čem je řeč, požádal o informace o který vlak se jednalo a přislíbil soudruhy do Prahy po zjištění informovat. Ještě ani nestačil prověřit, který z revizorů v tom vlaku kontrolu prováděl a už zvonil další telefon, tentokrát z generálního ředitelství ČSD. Týkal se stejného problému. A do třetice, ani ne minutu na to, zazvonil opět telefon, tentokrát se o problém se skupinou sovětských odborářů zajímalo i ministerstvo dopravy. Teď už zbýval jen telefonát z ÚV KSČ a na velký průšvih bylo zaděláno.
Vedoucí revizorů zjistil, že ve vlaku měl být přítomen Felix Kroček, o němž bylo známo, že své plány bez ohlášení nemění a vzorně je dodržuje. Byl si tedy jist, že tomu tak bylo a ihned jej začal shánět. Ten den naštěstí Felix Kroček přednášel na školení vlakových čet. Ze školení byl urychleně odvolán a za dvě hodiny již seděl v revizorské kanceláři a vysvětloval co se dělo se skupinou sovětských odborářů a jak při tom postupoval přesně dle předpisů tak, jak postupovat měl. Vedoucímu nezbývalo než konstatovat, že Felix Kroček jen řádně plnil své povinnosti. To také následně sdělil postupně na všechna tři místa, která jej po ránu telefonicky kontaktovala. Údaj doplnil o informaci, že dále bude řešit celou situaci kontrola přepravních tržeb. Zdálo se, že pro revizora vše v této záležitosti skončilo.
Ani ne za týden byl znovu pozván do revizorské kanceláře, kde byl přítomen zástupce kontroly přepravních služeb. Také ten konstatoval, že ze strany revizora bylo vše v pořádku, ale že na kontrolu přepravních služeb přišla písemná žádost z ÚRO, mimo to i několik telefonických žádostí z různých míst v Praze, zda by hlášenka mohla být stornována a aby k vymáhání finanční částky nebylo přistoupeno. Jednalo se o chybu zaměstnance ÚRO, který si neověřil, že se jedná o povinně místenkový vlak a také že datum na jízdenkách bylo ze dne objednání a nikoliv na den cestování. O té skutečnosti, že bylo použito první vozové třídy už nebylo ani zmíněno. Také že politicky by bylo nevhodné hnát situaci do extrému, neboť se jedná o sovětské soudruhy a došlo to opravdu tak daleko, že situace byla probírána, byť jen okrajově, až na ÚV KSČ.
Zkrátka od Felixe Kročka byl vyžadován souhlas ke stornování jeho hlášenky. Chvíli nad celou situací přemýšlel a dospěl k závěru, že pro uklidnění situace v Praze bude potřeba k souhlasu kývnout. Tak také tedy učinil. Zástupce kontroly přepravních tržeb si to zaznamenal a zdůraznil, že v odpovědi na ÚRO bude tento fakt výslovně uveden, aby byla zřejmá i dobrá vůle ze strany pana revizora.
Asi měsíc před vánočními svátky byl Felix Kroček pozván k předsedovi jejich odborové organizace, že pro něj z ÚRO dostal zdarma poukaz na vánoční rekreaci ve Špindlerově Mlýně. Felix Kroček přemýšlel, zda si má zahrát na hrdinu a poukaz odmítnout, ale nakonec jej přijal, ale pouze s tím, že si jej řádně uhradí. Na tom trval.Tak se také stalo. Vydal se s rodinou na vánoční svátky do Krkonoš. Shodou okolností byli ubytováni nedaleko vládní horské rezidence, ve které údajně tou dobou trávili dovolenou někteří ministerští úředníci a mimo jiné prý i někdo z ÚRO. Snad shodou náhod se Felix Kroček jednoho večera zdržel v restauraci a byl pozván na skleničku mírně podnapilým mužem, který se mu při hovoru představil jako Ivan Sabčev.