Poprvé jsem zahlédla tuhle subtilní malou bytůstku před několika lety v budově soukromé taneční konzervatoře, kde má sestra brigádně pracovala v recepci. Ihned mě napadlo: Bývalá baletka. O co větší bylo moje překvapení, když jsem se dozvěděla, že je to paní profesorka matematiky a že to ani s její subtilností nebylo vždy tak jednoznačné. Později konzervatoř zanikla, ale paní Rödlingovou, s níž mě už tehdy vzhledem k její atypičnosti lákalo udělat rozhovor, se mi naštěstí podařilo sehnat a mohla jsem s ní začít elektronicky komunikovat. Zpočátku váhala, o čem by měla hovořit. Ale když jsme se spolu konečně osobně setkaly, už nás spojovaly události staré přes 60 let, které, aniž bych to předtím tušila, jsou uloženy nejen v jejích vzpomínkách, ale i v archivní dokumentaci na mém pracovišti, kterým je Vojenský ústřední archiv.
Co byste řekla na úvod o sobě, o své rodině, dětství?
V době mé povinné školní docházky byly v módě památníčky. Každá holka ho musela mít. Ten můj má na obalu růžičky, uvnitř jsou básničky od kamarádek a pár příspěvků od učitelek ze školy na Uhelném trhu. A jeden z nich vystihuje, jak se skládají kamínky mého života. Paní učitelka třídní mi napsala: „Jsi šťastné dítě, Evo. Daří se Ti vše, nač sáhneš…“. Ano, snad. Opravdu jsem měla štěstí… na správné chvíle, správná místa, skvělé lidi.
Pocházím z „mezinárodní“ rodiny, z otcovy strany krev maďarská a německá, z matčiny polská. Jsem vlastně jedním z důsledků 2. světové války, která spojila dva lidi, žijící původně tisíce kilometrů daleko, kteří by za normálních okolností zřejmě neměli šanci se potkat. A potkali se spolu tisíce kilometrů od svých domovů, ve spojenecké armádě na Středním Východě.
(Paní Rödlingová nechtěla tuto část více rozvádět, protože by své mamince, od jejíž smrti uplynulo právě 10 let, věnovala ráda někdy v blízké budoucnosti zvláštní vzpomínku). Otec měl v předválečném Československu rodiče, tak se sem vrátil a já se tu brzy po válce narodila. Ale češtinu jsem si osvojila teprve ve škole.
Byla jste pohybově nadané dítě, zajímal Vás tanec, sport? Čím jste chtěla být?
Náhoda! Právě v okamžiku, když čtyřletá copatá Eva poskakovala do hudby na dětském hřišti ve Františkánské zahradě, šla kolem paní Marta Aubrechtová. Byla jednou z našich nejvýznamnějších tanečnic, choreografek, lektorek baletu. Vlastnila baletní studio ve Vodičkově ulici. Přesvědčila maminku, že mám talent a že by mne měla zapsat k ní do baletu. Možná jí šlo spíš víc o školné, ale pravda je, že už v 5 letech jsem měla své první baletní vystoupení v Malostranské besedě. Balet mě pohltil. Třikrát týdně trénink, špičky byly moje domácí obuv, běhala jsem po špičkách i 3 patra se smetím. Vrcholem naší práce ve studiu bylo vystoupení v „Labutím jezeru“. Chodila jsem tehdy do 6. třídy a tančila jsem jednu z labutí, pikolíka u dvora a Neapolitánský tanec. Tehdy jsem poznala, jaká dřina je balet, zkoušelo se hodiny a hodiny 7 dní v týdnu, ale nedovedla jsem si představit, že bych dělala v životě něco jiného. Nakonec však okolnosti rozhodly za mne...
Co se stalo, souviselo to se zdravím, se školou anebo s Vaší rodinou?
Školu jsem měla moc ráda, až na tělocvik. Nenáviděla jsem vybíjenou, šplh, běh na dlouhou trať. Byla jsem šťastná v baletním sále. Na školu jsem si hrála i doma. Všechny mé baletní boty představovaly žáky a všichni tito žáci se pilně učili, nejčastěji matematiku. V době, kdy se rozhodovalo o mém dalším studiu, odjeli rodiče služebně na 2 roky do Guineje. Já s bratrem jsme museli do internátu mimo Prahu, protože si nás rodiče nesměli vzít s sebou, aby s námi neemigrovali. A tak můj sen o baletu vzal za své. Tak jsem šla po maturitě z trucu na matematicko-fyzikální fakultu. Přihlášku jsem vyplnila opravdu z trucu. Ale je pravda, že mě matematika vždycky moc bavila, takže ten truc nebyl zas až tak veliký.
Pak jste se tedy živila matematikou?
Co se týče praxe, měla jsem štěstí – byla jsem u začátků výpočetní techniky u nás, ve Výzkumném ústavu matematických strojů. Později jsem se však na dalších 25 let z důvodu nemoci dcery ocitla za katedrou – chvíli na zdravotní škole a většinu na gymnáziu.
Já jsem Vás ale náhodně poznala v taneční škole, takže, jak se zdá, jste se s tancem definitivně nerozloučila.
Posledním svým působištěm jsem si paradoxně splnila své sny z dětství. Vyučovala jsem matematiku na taneční konzervatoři! A místo baletních bot jsem učila celé baletky! Spojení matematiky a baletu může být navýsost zábavné. Namísto obvyklých úloh z učebnice o dělnících, kteří kopou jámu či vyrábějí v různých časech různé počty součástek, jsem pro ně vytvářela „na míru“ originální slovní úlohy na baletní témata, třeba kolik otáček si může dovolit zatančit primabalerína Márová na jevišti daných rozměrů, aby si nenarazila nos o portál, a řadu dalších. Myslím, že si baletky hodiny matematiky docela užívaly.
Bývá zvykem, že studium a hodnocení všeobecných předmětů na konzervatoři je mírnější než na ostatních školách. Když však předložíte studentům jistou úroveň jako samozřejmost, ani je nenapadne, že by to mohlo být jinak. Z vlastní zkušenosti vím, že se může stát cokoli – a pokud by baletka byla nucena přestoupit na jinou školu, neměla by mít problém jen kvůli tomu, že její profesorka matematiky měla malé nároky. A ačkoliv původně nikoho nenapadlo, že k takové situaci může dojít, konzervatoř se jako soukromé školské zařízení dostala do insolvence a skončila svou činnost. Část studentek přešla na jiné školy a doslechla jsem se, že si vedou dobře, což je pro mě příjemné zadostiučinění.
Litovala jste někdy svého rozhodnutí, věnovat se matematice?
Bylo mi léta líto, že jsem se nestala Odettou. Dnes s odstupem času vidím, že to tak mělo být a že to bylo to nejlepší, co se mi mohlo přihodit. Balet by byl pro mne asi fyzicky příliš náročný.
Měla jste či máte nějaké zdravotní problémy?
Ve svých 67 letech mám zdravotní potíže jako většina mých současníků, hodně je dáno genetikou. Moje genetika mi nadělila celkem slušný raneček neduhů, s kterými se s většími či menšími úspěchy peru.
Každé nové desetiletí přináší nové překvapení: V 50 letech se mi sesypaly plotýnky, velice vážně, takže jsem byla ¾ roku na neschopence a učila jsem se znovu chodit. Tehdy úplnou náhodou na našem sídlišti začínaly kurzy stepu, tak jsem se v rámci rehabilitace rozhodla oživit si znalosti stepu z dětství. Kurzy sice pro malý zájem záhy skončily, ale já už jsem byla drápkem chycená, tak jsem si našla stepařská studia, koupila si stepařské boty a pustila se s vervou do „rehabilitace“. Své 65. narozeniny jsem oslavila tím, že jsem složila zkoušky v kurzu Metodika stepu – teorie a praxe – a získala osvědčení, které mne nyní opravňuje i k výuce stepu.
V 60 letech mi byla diagnostikována cukrovka. Vzhledem k tomu, že jsem strávila předtím pár let za redakčním stolem (své pedagogické zkušenosti jsem zúročila převážně při tvorbě učebnic), nabrala jsem postupně a nenápadně spoustu nechtěných kil. Při mé výšce 153 cm váha 80 kg představovala značnou nadváhu. Naštvala jsem se na cukrovku i sama na sebe a nastolila „zdravý životní styl“ se vším všudy. Tedy jídlo 5-6krát denně, omezit či vynechat některé potraviny, dostatek pohybu. Ke stepu jsem přidala klasický balet a port des bras. Podařilo se mi za rok shodit 25 kilo! Cukrovka se zlepšila! Všechno vypadalo skvěle. Jenže to bohužel nebylo napořád. S klasickým baletem jsem musela skončit kvůli kyčli. Zůstal jen step, ale vážně uvažuji o založení kurzů stepu pro seniory – pomalu, lehounce, pro radost. A cukrovka se po dvou letech zhoupla a v současnosti si aplikuji 5x denně inzulín. Zvykám si na přesný a přísný režim. Učím se žít trochu volněji a zkouším, kam až můžu zajít, aniž bych ohrozila sebe a své blízké.
Zpočátku jste se našemu rozhovoru poněkud bránila a zdůvodňovala jste to tím, že teď už „fungujete většinou jen jako babička“...
Poté, co konzervatoř ukončila svou činnost, skončila jsem i já s pravidelným zaměstnáním a stala jsem se babičkou na 100 %. Na střídačku hlídám své tři vnuky – 2 roky, 1 rok a několik týdnů – a užívám si ten zázrak. S dvouletým Ferdou už chodíme do hudební školy Yamaha na První krůčky k hudbě, které jsou koncipovány pro děti od roku a půl. Učíme se písničky, posloucháme muziku, používáme Orffovy nástroje – to je Ferdova nejoblíbenější část hodiny.
S matematikou jsem se ale nerozloučila. Nárazově doučuji studenty, když jim zrovna teče do bot. Spolupracuji externě s nakladatelstvím – ještě letos by měla vyjít nová geometrická publikace. Vytvářím matematické a logické úlohy pro celostátní testy. Podílím se na matematickém projektu, financovaném z prostředků EU.
Chtěla bych se Vás teď zeptat především jako zralejší ženy, jak se stavíte k módě?
Celý svůj profesní život se pohybuji mezi mladými lidmi. Také mé koníčky jsou spíše pro mladší generaci. Proto si mezi mladými připadám „doma“. Občas se sice podívám do zrcadla, ale neberu se moc vážně. Ráda se oblékám mladistvě, občas dokonce i provokativně. Většinou základ tvoří černá barva – tričko, kalhoty, sukně – a je doplněná něčím barevným - sáčkem, šálou, pončem. A potrpím si na boty – musí být pohodlné, ale mít šmrnc. Zvláštní kapitolou jsou pak kabelky, u těch jsem úplně mimo módu, protože neodolám, když vidím neotřelou, zvláštní, jedinečnou – zkrátka nějakou hodně zajímavou, kterou nemá nikdo jiný! I kabelka může být šperkem.
Řekněte, prosím, na závěr čtenářům a hlavně čtenářkám portálu i60 nějaký vzkaz, radu, přání…
Každý věk má svá pozitiva a negativa. Nejsme už tak hbité a ohebné jako ve dvaceti, zato máme hodně zkušeností. Víme, co je důležité – především láska, srdce, pochopení, trpělivost, ohleduplnost… Každá z nás má už asi zdravotní potíže, ale to neznamená, že se musíme na svět mračit. Dost často si v této souvislosti vzpomenu na svou nejlepší spolužačku ze základní školy. Byly jsme jak dvojčata. Odešla ve svých padesáti letech na rakovinu. Vždy, když dělám něco, do čeho se mi nechce, např. když se pustím do podlahy, což na rozdíl od žehlení opravdu nesnáším, vždycky si řeknu: „Co by za to Hanka dala, kdyby mohla vydrhnout podlahu…“. Važme si času a lidí kolem sebe.
Paní Eva ještě před rozhovorem prohlásila, že ji otázky, které jsem jí poslala, donutily k zamyšlení, při němž dospěla k názoru, že při vrozené lenosti, žádném mimořádném nadání a nulové systematičnosti se jí přece jen dost věcí povedlo. Beru to jako nadsázku, protože je to ve skutečnosti moudrá žena mimořádných lidských i profesních kvalit. Osobně se přimlouvám za to, abychom ji někdy v budoucnu mohli opět uvítat na stránkách i60.
