Nad promrzlou kazašskou stepí teprve vycházelo slunce, když kosmodrom Bajkonur ozářily mohutné plameny rakety Eněrgija. Na jejích zádech se před 25 lety, 15. listopadu 1988, na první a poslední cestu do vesmíru vydal raketoplán Buran. Po dvou obletech Země a o pouhých 205 minut později stroj bez posádky, který řídila automatika, ladně dosedl na bajkonurskou přistávací dráhu. Asi nikdo v tu chvíli netušil, že sovětská odpověď na americký program Space Shuttle tehdy dosáhla svého jediného úspěchu.
Buran se ještě v plné kráse předvedl v polovině roku 1989 na pařížském aerosalónu, kde vzbudil zaslouženou pozornost. Během cesty z Paříže do Moskvy dokonce na hřbetě obřího dopravního stroje Antonov An-225 Mrija zavítal i na pražské ruzyňské letiště. Zhroucení sovětského impéria a následné ekonomické problémy ale ambiciózní plány na postavení flotily raketoplánů začátkem 90. let definitivně poslaly k ledu. Druhý stroj, který se měl do vesmíru i s posádkou vypravit v roce 1992, už nebyl dokončen, přestože byl téměř hotov.
Smutný konec Buranu
Během vývoje a zkoušek vzniklo deset exemplářů sovětského raketoplánu. Některé sloužily pro zkoušky pevnosti či tepelné odolnosti, jeden pak ověřoval letové vlastnosti. Dnes si mohou zájemci o dobývání vesmíru prohlédnout dva Burany. První od roku 1997 slouží jako atrakce v Gorkého parku v Moskvě a jeho vnější podoba je totožná se strojem, který se podíval do vesmíru. Druhý je ve sbírkách technického muzea v německém Speyeru – jedná se o stroj s proudovými motory na zádi, který při zkouškách podnikl 34 letů. Původně byl vystaven při olympiádě v Sydney, poté nějakou dobu chátral v Bahrajnu.
Smutný osud ale potkal nejvzácnější Buran (jenž původně nesl na trupu jméno Bajkal), tedy exemplář, který podnikl v listopadu 1988 památný let. Dlouhá léta byl spolu s raketou Eněrgija uskladněn v jednom z hangárů na kosmodromu v Bajkonuru. Kvůli nedostatku peněz a s tím související špatné údržbě se ale v květnu 2002 zřítila střecha haly a oba exponáty prakticky zničila. Kromě toho tehdy zahynulo několik dělníků. Na různých místech někdejšího Sovětského svazu je pak možné nalézt ještě další raketoplány v různé fázi chátrání.
Marný závod s NASA
Plány na vývoj vlastního opakovaně použitelného vesmírného letounu se v Sovětském svazu začaly rodit v polovině 70. let, zhruba pět let poté, co s obdobným plánem přišel americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA). Zámořský Space Shuttle jménem Columbia se do vesmíru poprvé vypravil už v dubnu 1981 a přes řadu problémů, nízkou efektivitu a tragickou ztrátu dvou strojů i s posádkami se stal na více než 20 let páteří vesmírného programu USA. Velkolepé plány měli s raketoplány i Sověti, ti ale nakonec museli investici ve výši téměř 30 miliard dolarů odepsat a dodnes spoléhají na klasické rakety a kosmické lodě na jedno použití.
Kromě samotného vesmírného letounu skončila i největší a nejsilnější nosná raket všech dob, Eněrgija. Tu Sověti vyzkoušeli dvakrát, poprvé už rok a půl před startem Buranu, když do vesmíru vynesla maketu osmdesátitunové vojenské družice Poljus, konstruované pro hvězdné války. Během uplynulého čtvrtstoletí se sice občas objevily spekulace o možném obnovení výroby Eněrgije, nikdy se ale nepotvrdily. Pozůstatky sovětského programu raketoplánů lze nicméně nalézt – odvozené motory úspěšně slouží v raketě Zenit či americkém Atlasu.
