A tak jsme pily kávu, jedly bábovku a moje oči cestovaly po předjarně ušmouraných stěnách našeho útulného obýváku, po předgruntovně osleplých oknech a po okrových záclonách, které o Vánocích byly sněhově bílé. A najednou STOP! V mozku mě začala houkat siréna jarního šílenství. „Poslyš Fany, ty máš asi tak milion známých, neznáš nějakého malíře pokojů?“ „A víš, že znám, dělá výčepního ve Smíchovském sklípku - šikovný kluk.“ „Ale já myslím opravdového malíře, vyučeného.“ „No samozřejmě, já také. Minulý týden maloval u jedné mé kamarádky a příští sobotu maluje u mě.“
Fany celá zrůžověla nadšením, že může něco pro nás udělat. Samozřejmě s ním promluví a přemluví ho na nějaký nejbližší termín. Můj muž František začal ztrácet náladu, na práce kolem úklidu má těžkou alergii. Ale za chvilku se mu vrátil jeho obvyklý pesimismus a vyjádřil se v tom smyslu, že šikovní malíři pokojů nedělají na jaře nic jiného, jen čekají, až je bude naše rodina potřebovat. Ve středu večer zazvonil telefon a Fany oznámila, že tedy ten mládenec přijde v sobotu, že nám přenechala svůj termín. Máme mít hlavně připravené štafle, kýble a nějaký velký, nejraději prádelní hrnec. A František, ať na něj čeká s autem v osm hodin ráno u Anděla. A zavěsila.
I mě se to zdálo trochu "kách", natož mému muži, který se na návštěvu kina musí alespoň týden předem duševně připravit. A tak jsme v pátek večer rozebrali polovinu bytu a v sobotu ráno se František vydal k Andělu pro mládence, o kterém věděl jen to, že je šikovný kluk. Přijeli po deváté hodině, samozřejmě každý čekal na jiném rohu a oba předpokládali, že se ten druhý přijde zeptat. „No, zaplať pánbůh, že jste tady. A nemáte hlad?“ ptám se ze slušnosti. A on „jó a jakej. To víte, paninko, dyť jsem kvůli vám ani nesnídal.“ děl s laškovným úsměvem. Na „paninku“ jsem trochu alergická, ale hrdinně jsem to přešla. Vidina vymalovaného bytu byla silnější. Šikovný kluk posnídal dva párky, zapil je pivem, pak požádal o kávu, cigarety měl svoje a byl připraven k práci. Nejdříve udělal v obou místnostech stropy, pracoval docela rychle, stropy byly pěkně bílé, a tak se mi začínala vracet nálada. Dal si ještě pivečko, a jakou prý má namíchat barvu. Vyslovila jsem svá přání „Kuchyň do žluta a obývák jemně oranžový.“
Nesměle jsem se zeptala, jestli bude sádrovat ty nerovnosti po tapetách. „A máte sádru, paninko?“ opáčil šikovný kluk. Sádru jsme neměli a tak můj muž sedl rychle do auta, jestli bude ještě někde otevřeno, sádru přiveze. Přivezl ji asi za hodinu, mezitím už byla vymalovaná kuchyň na růžovobéžovo, barva vypadala úděsně, prý až to uschne, to budu koukat! Zavřela jsem se v ložnici a nevěděla, jestli mám brečet nebo ječet. Šeptem jsem se s Františkem dohadovala, že to určitě není vyučený malíř a co budeme dělat. Jestli ho máme poslat pryč hned a zítra to snad zvládnout sami, nebo ho nechat ať to dodělá. František usoudil, že lepší vrabec v hrsti, potom uvidíme, a že s ním ještě promluví. Šikovný kluk zatím sádroval pokoj a než s ním František stačil promluvit, promluvil on s námi. Rázně otevřel dveře do ložnice, dal by si pivečko a mezitím ledabyle prohodil, že se nám možná jeho práce nelíbí, tak ať to řekneme na rovinu, on to nakonec ani nemusí dodělat. Můj muž ho ujistil, že je všechno v pořádku, jenom kdyby ještě jednou přetřel tu kuchyň, ta barva je nějaká divná. „Jó, to můžu“ usoudil šikovný kluk „přidám trochu červený“ a zároveň Františkovi nabídl, že by si ty piva bral z lednice sám, aby ho s tím pořád neobtěžoval. Potom mně můj muž zakázal vycházet z ložnice, že oběd dovaří sám. A tak jsem usedla do křesla a v zoufalství začala luštit křížovku.
Po obědě, který se konal asi ve čtyři hodiny, šikovný kluk usoudil, že kuchyň je hotová a že se teď vrhne na obývák. Barvu nám ukázal v hrnci, my jsme ji schválili a byli jsme posláni do kuchyně. Věnovala jsem se oknům, dveřím, podlaze, a tak jsem byla skoro překvapená, když šikovný kluk prohlásil „tak paninko hotovo, můžete se jít podívat.“ Šla jsem a oněměla. Takhle nějak musí vypadat katovna po hromadném stínání hlav. Tentokrát i František nebyl schopen slova. Když se mi zase vrátil hlas, opatrně povídám „Není to moc červené? V tom hrnci to vypadalo mnohem světlejší.“ „Jó to máte pravdu, já to neměl rozmíchaný, ale až to uschne tak to zesvětlí a nebylo by ještě pivečko? V lednici už žádné není.“ Dostal ještě pivo. A když se umyl, povečeřel a popil další pivečko a kávu, můj muž se mezi řečí o fotbale, autech, koních a děvčatech zeptal, jestli je opravdu vyučený malíř pokojů. „Co vás napadá, milej pane, já sem kuchař! Chodil sem pomáhat kámošovi a pak sem si řek, že to malování nic není a tak už chodím sám."
Potom ještě šikovný kluk požádal mého muže, aby ho hodil na Václavák, že tam má ve vosum hodin rande s jednou buchtou a že by to nestihl. A suma sumárum je to za šest stovek. Zaplatila jsem a oba odjeli. Teď teprve jsem mohla opravdu brečet, ale pak jsem dostala ten správný vztek a dala se do práce. V tom šíleně červeném obýváku jsem umyla okna, mezitím se vrátil František a docela se divil, že nebrečím ani nenadávám. Pokorně chodil měnit kýble vody na mytí parket - ty jsem dodělávala až pozdě v noci. A ráno svítilo sluníčko, náš krvavý obývák byl o něco světlejší, a když jsme pověsili bílé záclony, položili šedý koberec, rozestavěli nábytek, obrazy, kytky, bylo tady efektní apartmá, na jaké koukáme v kinech a časopisech.
