Nadzvukový Concorde býval výkladní skříní společností British Airways a Air France. Elegantní letoun, který zvládl trasu mezi Evropou a východním pobřežím Spojených států za tři hodiny, však nikdy nesplnil sny o masovém rozšíření. Dálkové trasy totiž ovládly pomalejší, ale úspornější velkokapacitní stroje. Labutí píseň concordů pak přišla po tragické nehodě v červenci 2000, poslední pasažéry svezl stroj v barvách British Airways 24. října 2003.
Příliš velký luxus
Stroj s označením G-BOAG, zalétaný už v dubnu 1978, se tehdy ve čtvrt na čtyři odpoledne přiblížil k pobřeží Anglie a podle předpisů přešel na podzvukovou rychlost. Po bezmála 28 letech se tak uzavřela éra pravidelných komerčních supersonických letů, kterou vedle slávy a luxusu provázely také ekonomické potíže i jedna osudová tragédie. Concorde, který měl otevřít cestu novému způsobu cestování, totiž přišel na svět ve špatnou dobu, kdy ropný šok raketově zvedl ceny paliva.
A toho žíznivé motory Rolls-Royce Olympus nadzvukového stroje spolykaly opravdu hodně, během letu z Evropy do USA zhruba 75 tisíc litrů. Pro srovnání, obří Boeing 747 sice na podobnou cestu spálí přibližně o třetinu paliva více, ale také se do něj vejde až pětkrát tolik cestujících. Není proto divu, že z ekonomického hlediska nebyl Concorde žádné terno, přestože na jeho pořízení dostali oba jeho provozovatelé státní dotace a letenky stály mnohem více než na pomalejší stroje.
Řevnivost výrobců
Ještě v 60. letech to přitom vypadalo, že nadzvukové dopravní létání čeká velká budoucnost, vhodný stroj se pokoušeli vyvinout ve Spojených státech i Sovětském svazu. Pozadu nechtěli zůstat ani tradiční evropští výrobci, kvůli překonání technických obtíží i redukci velkých nákladů dokonce překonaly vlády Francie a Británie tradiční řevnivost a na náročném projektu začali spolupracovat. Dohodu o společném financování podepsali zástupci obou zemí na podzim 1962.
Nečekanou potíž ale představovala volba názvu připravovaného letadla. Slovo Concorde, v překladu svornost, bylo sice bez problému srozumitelné Francouzům i Angličanům, avšak předmětem prestižního sporu se stalo koncové "e", které se v anglické verzi výrazu chybí. Nakonec ustoupil Londýn, jenž sporné písmeno akceptoval s tím, že reprezentuje slovo England. První prototyp elegantního nadzvukového stroje vzlétl začátkem března 1969, zhruba dva měsíce po sovětském konkurentovi Tu-144. Ruský stroj však kvůli značné poruchovosti nakonec nebyl ani nasazen do komerčního provozu.
Osudná katastrofa
Trvalo ale ještě skoro sedm let, než se concordy v lednu 1976 objevily na běžných linkách. I v tomhle případě je totiž o pár týdnů předběhl sovětský letoun, přezdívaný pro nápadnou podobu s britsko-francouzským strojem "concordski". V polovině 70. let ale už bylo zřejmé, že nadzvuková éra dopravního letectví nepřijde, zejména když americký Boeing už pár let předtím uložil své plány v této oblasti k ledu a vsadil na velkokapacitní Jumbo Jet pro zhruba pět stovek cestujících.
Z velkých plánů tak nakonec bylo jen 20 vyrobených concordů. Šest vzniklo během vývoje a o zbylých 14 se napůl podělily aerolinky Air France a British Airways. Zpočátku létali Britové i Francouzi z Evropy, do mnoha směrů – vedle Severní a Jižní Ameriky i do jihovýchodní Asie. Kvůli obavě z nadměrného hluku způsobeného sonickým třeskem při překračování rychlosti zvuku ale nemohly létat nad pevninou, a tak se nakonec usadily na linkách z Londýna a Paříže na východní pobřeží USA.
Concordy si najímaly i cestovní kanceláře pro charterové lety a při jednom z nich se 25. července 2000 jeden z letounů při startu z pařížského letiště zřítil. Zahynulo tehdy 109 lidí na palubě a další čtyři na zemi, pro pověst do té doby naprosto bezpečných strojů to byla katastrofa. Do služby se navíc vrátily jen krátce po útocích z 11. září 2001, kdy všeobecně opadl zájem o leteckou přepravu. A tak se už na jaře 2003 oba provozovatelé rozhodli poslat concordy do muzea.
