Před rokem 1989 byl hlavním symbolem protikomunistické opozice v Československu a po pádu režimu, k němuž významně přispěl, se stal prezidentem na více než 12 let. Dramatik, spisovatel a politik Václav Havel, který byl ikonou boje za svobodu a demokracii, se narodil přesně před 77 lety: 5. října 1936. Když 18. prosince 2011 zemřel, truchlila většina českých občanů a na jeho pohřeb se sjely do Prahy desítky významných osobností z celého světa, včetně řady současných a bývalých hlav států.
Kádrově nežádoucí
Václav Havel vyrůstal ve známé intelektuálsko-podnikatelské rodině, jeho otec Václav M. Havel byl architekt, stavitel a Rotarián. Část svého prvního desetiletí trávil v domě, který postavil jeho dědeček ve Žďárci u Tišnova na Moravě.
Prvorepublikové aktivity rodičů se staly důvodem, proč mladému Václavovi komunistická moc nedovolila po ukončení školní docházky v roce 1951 dále studovat. Havel nastoupil do učení v oboru chemický laborant a maturitu složil až při zaměstnání na večerním gymnáziu. Z kádrových důvodů nebyl později přijat ani na žádnou vysokou školu s humanitním zaměřením. Rozhodl se tedy pro Ekonomickou fakultu ČVUT, ale tento ústav po dvou letech opustil.
Tou dobou už pracoval jako jevištní technik, nejprve v Divadle ABC a od roku 1960 v Divadle Na zábradlí. Zájem o humanitní hodnoty jej později přivedl k dálkovému studiu dramaturgie na Divadelní fakultě Akademie múzických umění, které zakončil v roce 1966 komentářem ke hře Eduard, jenž se později stal základem jeho hry Ztížená možnost soustředění.
V roce 1956 se seznámil s Olgou Šplíchalovou a jakkoli oba pocházeli z odlišného prostředí (Olga byla potomkem dělnické rodiny ze Žižkova), brzy se velmi sblížili. Po osmileté známosti se v roce 1964 vzali.
Proti bývalému režimu
Už od svých dvaceti let Havel aktivně přispíval do literárních časopisů Květen, Tvář a Sešity. Později začíná Divadlo Na Zábradlí uvádět jeho alegorické hry, zaměřené proti soudobé situaci ve společnosti. Na 4. sjezdu československých spisovatelů přednáší Havel jeden z projevů kritiky monopolu KSČ, stává se členem Klubu angažovaných nestraníků a předsedou Klubu nezávislých spisovatelů.
Po potlačení Pražského jara vojsky Varšavské smlouvy Havel pokračuje v tvrdé kritice režimu. V této době nesmí vykonávat své povolání a pracuje jako dělník v trutnovském pivovaru, současně píše do samizdatových Lidových novin. V roce 1975 píše otevřený dopis prezidentu Husákovi, v němž upozorňuje na rozpory, nahromaděné v české společnosti. Vrcholem jeho činnosti se však stává o dva roky později vydání Charty 77. Havel byl společně s Jiřím Hájkem a Janem Patočkou jedním z prvních tří mluvčích této občanské iniciativy, jež požadovala dodržování základních práv a svobod v Československu. V dubnu 1979 se stal spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.
Vězení a Havel na Hrad
Za své postoje byl téhož roku zatčen a odsouzen na čtyři a půl roku vězení. Roku 1983 byl podmínečně propuštěn ze zdravotních důvodů, přesto se znovu zapojil do disidentského hnutí. V této době bylo československými úřady znemožněno publikovat veškeré Havlovy texty. O jejich téměř kompletní vydání se postaralo německé nakladatelství Rowohlt se sídlem v Hamburku.
Ve druhé polovině osmdesátých let byl Václav Havel ještě dvakrát uvězněn, naposledy v roce 1989. Tou dobou už komunistickému režimu docházel dech a bylo jen otázkou času, kdy se masová nespokojenost projeví v přímém střetu se státní mocí. Také proto podepsaly novou petici "Několik vět" desetitisíce lidí, na rozdíl od Charty 77, pod níž se objevily podpisy několika set občanů.
Rozbuškou, jež odstartovala pád totalitního režimu, se stala poklidná manifestace studentů 17. listopadu 1989, kterou komunistický režim tvrdě potlačil policejním zásahem na Národní třídě v Praze. Do čela následného občanského hnutí se postavili studenti a umělci. Na setkání v Činoherním klubu 19. listopadu byl Václav Havel ustaven vůdcem Občanského fóra a jako jeho kandidát byl 29. prosince ještě tehdejším Federálním shromážděním zvolen prezidentem Československa. V inaugurační řeči slíbil, že dovede zemi ke svobodným volbám, což splnil v létě následujícího kroku.
Rozpad Československa
Nové federální shromáždění potvrdilo 5. července 1990 Havla ve funkci. Během jeho druhého funkčního období však narůstaly rozpory mezi tehdejší českou a slovenskou politickou reprezentací v názorech na budoucí uspořádání. Hluboký rozkol ve Federálním shromáždění vedl k tomu, že Havel nezískal v červencových volbách 1992 dostatek hlasů. Ačkoli byl požádán o setrvání ve funkci, než bude zvolen nový prezident, složil 20. července mandát s odůvodněním, že nemůže nadále plnit závazky ze slibu věrnosti federativní republice.
Po rozpadu československé federace ukončil Havel svůj několikaměsíční pobyt v ústraní a po volbách 26. ledna 1993 byl zvolen prvním českým prezidentem. Jeho žena Olga se po boku hlavy státu věnovala především charitativní činnosti. Inspirována prací ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, založila v roce 1990 Výbor dobré vůle, jehož činnost se zaměřila na pomoc tělesně a mentálně postiženým. V lednu 1996 však po těžké nemoci zemřela.
Nemoc jej nakonec dostihla
Na konci téhož roku těžce onemocněl i prezident. Radikální lékařský zákrok, při němž byla Havlovi odejmuta část plíce, naštěstí vedl k jeho uzdravení. Krátce po propuštění z nemocnice se Havel podruhé oženil s herečkou Dagmar Veškrnovou. V obtížné politické situaci po „sarajevském atentátu“ byl 28. ledna 1998 zvolen do svého posledního funkčního období. Poslední léta na Pražském hradě citelně poznamenaly jak zdravotní potíže, tak prohlubující se souboj s věčným oponentem Václavem Klausem, který se později stal jeho nástupcem.
Prezidentský mandát vypršel Václavu Havlovi 2. února 2003. Havel, který byl opakovaně navržen na Nobelovu cenu za mír, zboural jako prezident mnohá dosavadní tabu. Pražský hrad po nástupu do funkce změnil k nepoznání, otevřel ho veřejnosti i světu a vrátil mu ztracenou důstojnost. I po prezidentském období dominovala u Václava Havla lidská práva – opakovaně podpořil kubánskou opozici, disidenty v Bělorusku, angažoval se kolem situace v Barmě, Tibetu či Severní Koreji a několikrát vyjádřil své obavy o osud demokracie v Rusku.
Přestože přestal kouřit a výrazně změnil životní styl, Havlovy zdravotní potíže se stupňovaly. Na podzim roku 2011 se ještě stihnul setkat s tibetským dalajlámou. Poté se uchýlil na chalupu v Hrádečku u Trutnova, kde 18.12. zemřel. Státní pohřeb Václava Havla, jehož se zúčastnili například Bill Clinton s chotí, Madaleine Albrightová či David Cameron, se stal obrovskou národní manifestací úcty a pokory k tomuto velkému státníkovi.
Ceněný státník i autor
Jako dramatik byl Havel ceněným autorem, jehož hry byly hojně uváděny na českých i zahraničních scénách. Napsal na dvě desítky divadelních her, z nichž nejznámější jsou absurdní dramata Zahradní slavnost (1963), Žebrácká opera (1972), Audience (1975) nebo Largo desolato (1984). Svou poslední hru Odcházení, s výraznými autobiografickými prvky, také jako režisér převedl na filmové plátno. Ceněny jsou i Havlovy četné komentáře, studie a eseje.
Kromě řady ulic bylo po tomto státníkovi také přejmenováno pražské ruzyňské letiště. Od 5. října roku 2012 se oficiálně jmenuje Letiště Václava Havla Praha.
S využitím www.hrad.cz
