Moje babička není a nikdy nebyla jako babičky jiné. Tedy takové, co mají drdůlek, brejličky na nose, štrikují a hladí vnoučata po vláskách.
Ne, že by mě moje babička nepohladila a také umí vyprávět hezké pohádky, co si sama vymýšlí, ale když ji to popadne, odjede třeba do Francie, kde pracuje v otrockých podmínkách za nocleh a žvanec jídla, jenom proto, aby se podívala a vykoupala v moři. Přijede zubožená, ale spokojená, že to zvládla a naše rodina je ráda že se nám babička vrátila, protože v to už nedoufala.
Babička se otřepe a chvíli je v klidu, ale za nějaký čas se začne nudit, a tak jde třeba prodávat perské koberce. Když se dosyta nadýchá prachu z těch koberců, protože se tyto musí stále obracet, aby se zvědavý zákazník pokochal jejich vzory, než je za drahé peníze koupí. Je to docela dřina a tak babička po nějaké době odchází.
Pak si třeba vzpomene, že by mohla hrát ochotnické divadlo. Celý život toužila divadlo hrát, a tak si tento sen splní. Přihlásí se na inzerát, kde hledají nové herce a při svém pokročilém věku je přijata a hned dostane docela pěknou roličku. Pozve do divadla všechny příbuzné, aby jim svůj výkon předvedla, ale nesklidí od své rodiny takové ovace, jaké si představovala. Je jí to líto a chvíli trucuje. Kytici dostala jenom od své věrné kamarádky, která ji jediná tvrdila, že má talent.
Babička se také ráda stěhuje, protože nevydrží na místě. Říká, že změna je život, ale jsem zvědav, jak dlouho ji ty její aktivity ještě vydrží.
Babička umí také různě zacházet s hlasem. Naučila se to když pracovala jako učitelka v mateřské škole a musela dětem také hrát divadýlko. Umí velice věrně napodobit různá zvířata. Jednou jsme byli celá rodina na výletě a šli jsme také kolem ohrady s ovcemi. Jak jsme tak pochodovali, zjistili jsme, že babička chybí. Vrátil jsem se tedy zpět a našel babičku jak si povídá u ohrady s ovcí. Bečely na sebe tak, že byla jedna od druhé k nerozeznání. Ovce babičce asi rozuměla a babička se jí asi líbila, protože měla tendenci vydat se na pochod s námi. Ještě, že ji v tom zabránila ohrada. Co si povídaly babička neprozradila.
Tohle poslední umění ale také babičce možná zachránilo život.
Z mého vyprávění je zřejmé, že babička žije sama, protože kdyby dědeček nechyběl, možná by nebyla tak akční jinde. Dědeček neodešel na věčnost, ale babička dědečky vyměnovala tak dlouho, až žádný nezbyl. Rozhodla se tedy, že dědečka nepotřebuje a že si se životem poradí sama.
A tak sama žila také v posledním bytě. V době, kdy se po Praze prohání hodně nekalých živlů, kteří chtějí staré lidi ošidit, zabít a okrást, je to opravdu nebezpečné.
Jednou babička seděla doma a četla napínavou knížku. Najednou však slyšela z předsíně nějaký šramot a šla se tam potichu a neohroženě podívat, co se děje. Dělo se však to, že se do jejího bytu snažil někdo dostat. Tichoučce přistoupila ke dveřím a podívala se šmíráčkem, kdo to za dveřmi je. Za dveřmi byl chlap, v ruce nějaké nářadí a pokoušel se dveře otevřít.
Dodnes nevím, kde se v babičce vzala ta duchapřítomnost, a moc ji za to obdivuji. Babička totiž umí dobře napodobit psa. Zaštěkala tedy mohutným psím štěkotem a ještě se do dveří opřela a rukama zaškrábala jako psíma prackama. Chlap se tak lekl, že od dveří uskočil a pak byl jen slyšet rychlý běh poschodech.
Babička si sice pořídila nový bezpečnostní zámek, ale já stejně vím, že babička je na zloděje pes.