Historická budova pražského Národního divadla sloužila hercům i návštěvníkům téměř sto let, než se před třiceti roky dočkala první velké rekonstrukce. Poslední představení, jímž byla Jiráskova Lucerna, se na zdejším jevišti odehrálo v dubnu 1977. Potom už nastoupili stavbaři. Rozsáhlá rekonstrukce a dostavba, završená 30. září 1983, dala české první scéně její současnou tvář. K ní už nedomyslitelně patří i sousedící Nová scéna se skleněnou fasádou.
Pokora při rekonstrukci původní budovy
Právě kontroverzní stavba architekta Karla Pragera se stala nejviditelnějším výsledkem rekonstrukce Národního divadla, ačkoli změny se dotkly i původní budovy z roku 1883. Během rekonstrukce, kterou vedl architekt Zdeněk Vávra (otec divadelníka a také architekta Davida Vávry), byla mimo jiné vybourána provozní část budovy na jižní straně, tedy Prozatímní divadlo a Schulzův dům. V obvodových zdech pak vznikly nové konstrukce, které ale respektovaly siluetu obou staveb.
„Vstup současného architekta je minimalizován, je zde zřejmá hluboká pokora před prací dávných autorů. Jen ten, kdo divadlo zná, ví kolik proměn tu bylo ohleduplně provedeno," napsala o Vávrově práci historička architektury Radomíra Sedláková. Výsledek si mohla veřejnost prohlédnout 18. listopadu 1983, kdy se v obnovené budově konalo první představení. Při 100. výročí znovuotevření ND jím byla Smetanova Libuše.
Vávra se spolupracovníky chystal rekonstrukci pečlivě, věnoval se jí od 60. let. Přesto se během následujících tří dekád ukázalo, že oprava měla i řadu nedostatků. „Rekonstrukce z let 1977 až 1983 nebyla nejšťastnější. Nezvolili dobrou technologii, problémem jsou izolace teras a balkonů,“ řekl památkář Pavel Jerie loni, když začínaly dodnes probíhající opravy Národního divadla, při kterých se obnovuje zejména fasáda a sochařská výzdoba.
Vášně vzplanuly nejen kvůli exteriéru
Nedokonalé postupy při rekonstrukci ale zůstávají veřejnosti spíše skryty – na rozdíl od stavby, která během oprav historické budovy vyrostla v jejím těsném sousedství. Nová scéna architekta Karla Pragera, autora Federálního shromáždění, s ikonickou skleněnou fasádou navrženou Stanislavem Libenským budila vášně už v době svého vzniku, a to nejen vnější podobou. Rychle se například ukázalo, že variabilní interiér má řadu nedostatků a na plánované přestavby sálu se tak časem rezignovalo.
Prager ostatně svůj projekt dokončil ve velmi krátkém čase, na parcele ležící při východní straně divadla totiž původně měl vedle provozní budovy a restaurace vyrůst jen společenský sál. Všechny budovy se také už stavěly, když scénograf Josef Svoboda v roce 1980 přišel s návrhem na výstavbu divadelního prostoru pro soubor Laterny magiky. Zakázku nakonec ale místo Svobody získal Prager, který zaručil, že budova bude hotová do původně požadovaného výročí Národního divadla v listopadu 1983.
Nakonec se tady zabydlela Laterna magika
První představení na Nové scéně se tak odehrálo jen dva dny po znovuotevření historické budovy, 20. listopadu 1983, kdy měla premiéru inscenace Strakonického dudáka v režii Václava Hudečka. „Snaha souboru byla jistě chvályhodná, ale od kořene omylná, nehledě na to, že herci Národního divadla si budou muset na tyto principy hry ve zcela novém prostoru teprve zvykat a dlouho se je také učit,“ zhodnotil zdrženlivě inscenaci české klasiky divadelní časopis Scéna.
Po pokusech s činohrou, která zde nalezla útočiště během rekonstrukce Stavovského divadla, nebo operou (tu ale rušil hluk z Národní třídy) či baletem se nakonec na Nové scéně po necelých deseti letech od jejího otevření zabydlela Svobodova Laterna magika. První představení tady odehrála v únoru 1984 a definitivně se do divadelní budovy s fasádou z „televizních obrazovek“ přestěhovala v roce 1992, když opustila své tehdejší působiště v paláci Adria.
