Štefan Margita: Jednou přijde
moment, kdy začínáme končit

Zpívá v Metropolitní opeře v New Yorku, v milánské La Scale v dalších nejvýznamnějších operních domech světa. Paradoxně je v zahraničí známější, než u nás. Teď se po čase vrátil do Prahy a dává o sobě vědět. Vydává cédéčko duetů, které je hvězdně obsazené. Zazpíval si je s Martou Kubišovou, Karlem Gottem, Evou Urbanovou, Lucií Bílou, Danem Hůlkou a svou ženou Hanou Zagorovou. CD se jmenuje Melancholie. Což je poněkud zvláštní, protože Štefan Margita se melancholickým rozhodně nazvat nedá. Naopak, je s ním povětšinou dost velká legrace.

Projevuje se i v operním světě současný kult mládí? Tedy snaha lidí vylepšovat svou kondici a působit mladší, než ve skutečnosti jsou?

Ano. Dříve bylo na jevišti hodně tlustých lidí. Stáli na rampě, odzpívali a odešli. Největší pohyb, jaký udělali, bylo, že zvedli ruku. Zpívali duet, ve kterém oba umírali, ale člověk na nich viděl, že za chvíli odejdou někam na dobrou večeři, i když odzpívali krásně. Jenže režie se změnila. Režiséři teď mají velké slovo a velké požadavky. Klidně řeknou: Tenhle člověk je na tu roli moc tlustý, já ho nechci. Chci někoho, kdo bude tancovat, hýbat se.

Vy sám jste se do podobné situace někdy dostal?

Když jsem poprvé dělal Logeho ve Zlatě Rýna. To jsem byl docela tlustý. Jenže Logeho jsem zpíval zavěšený na laně v asi šesti až sedmimetrové výšce. Uvědomil jsem si, jak mě to namáhá. Tak jsem si řekl: Dost. A začal jsem pracovat na tom, abych zhubnul. Po roce jsem dělal reprízu toho představení. Najednou jsem skončil a nebyl jsem zpocený. Uvědomil jsem si, že to stojí za to.

Takže obézní operní zpěvák to teď má ve světě těžké?

Většina kolegů ve světě, kteří bývali silní, jsou teď hubení. Je vidět, že na sebe dbají, že se chtějí na jevišti líbit. Samozřejmě, že některé role silný člověk dělat může, ale vznikají z toho i zajímavé situace. Viděl jsem živé představení Bohémy, kde Pavarotti klekl u umírající Mimi. Najednou ale nemohl vstát. Měl problém s koleny, byl příliš silný. A teď si to představte: Mrtvá Mimi se probrala, pomohla mu vstát a zase ulehla. Lidé se váleli smíchy. On byl tak báječný, že mu lidé odpustili všechno, takže i to, že kvůli něj Mimi povstala a pak zase umřela, ale mně z toho představení utkvělo jen to. Vůbec si už vlastně nepamatuju jak zpíval, ale jen to, že nemohl vstát.

Je u operních pěvců nějaká hranice, kdy odcházejí do penze?

To je u každého jiné. Domingo má sedmdesát tři. Já ho slyšel živě zpívat barytonovou roli a nic stařeckého v tom hlase není. Někoho slyšíte ve čtyřiceti a klepe se mu hlas. Pokud jde vývoj správně, tedy pokud člověk nezpívá něco, co na svůj věk zpívat nemá, může v tomto oboru zůstat dlouhou dobu a stále se dostávat výš a výš. Zpěvák sám cítí, kdy pro něj zpěv začíná být únavný, kdy mu to nejde. Je jen na něm, jestli se rozhodne odejít nebo se trápit.

To je asi těžké, ne?

Je to těžké. Ale kdo to nedokáže, musí počítat s tím, že ho lidé postupně přestávají chválit a začínají litovat.

Mění se v určitém věku hlas?

Mění se od padesátky. Kolem pětašedesáti je ideální končit, i když se dá jít do charakterních rolí. Ale na ty velké v tom věku už stačí opravdu jen velmi málo lidí. Ale jsou takoví. Příkladem je právě Domingo.

Ve kterém věku je vlastně operní pěvec na vrcholu?

Ve třiceti už může být hvězda. To je věk, kdy jej indendanti mohou obsadit do role, která ho dostane výš a výš. V tomto období člověk stoupá a pokud postupuje správně a zpívá věci, na které má, může pak bez problémů zpívat do padesáti nebo šedesáti.

Měl jste někdy strach ze stárnutí? Takové ty myšlenky: Jaké to jednou bude, až nebudu schopný vystupovat?

To teprve přijde. Uvažujeme s Dášou Peckovou, že uděláme turné. A ona řekla: Vole, když uděláme turné, dáme název: Začínáme končit. No to se mi moc líbí.

Scarlett Wilková
(autorka je redaktorkou MF DNES)