Soutěž: Akční dovolená aneb "Prchejme!"

Vzhledem k tomu, že jsem byla pedagogem, těšila jsem se na prázdniny ještě o moc víc, než děti. Přes cílovou čáru školního roku jsem se doslova přeplazila a v polovině srpna jsem stále ještě lapala po dechu. A to mi zbývalo už jen několik dnů na relaxaci a nabití energií na příštích deset měsíců. 

Takto zdevastovaná jsem se s manželem vydala do Chorvatska. Bylo to v létě1994, kdy stále trvala válka a boje o chorvatské území. Nyní bylo právě příměří, takže nám nad hlavou létaly vrtulníky a stavěly nás občas policejní hlídky. Poprvé jsme se lehce vyděsili, když jsme jeli přes pontonový most a kola  našeho auta byla do poloviny ponořená v mořské vodě. Navíc to od moře foukalo a vlny rozvlnily pontony. Měla jsem pocit, že při každém zhoupnutí sklouzneme do moře. Nebo že se rozpojí pontony a my se propadneme do hlubin.

Předem jsem organizovala záchranou akci. Kdo vezme pejska, kdo doklady, jestli zout boty a pro jistotu odepnout pásy. Tragédie se nekonala a my jsme se vyhoupli na břeh. Zelení, ale živí. Vpravo jsme viděli jediný nerozbombardovaný most v té oblasti na ostrov Pag, hlídaný vojáky s protiletadlovým dělem.  

Pokračovali jsme dál a viděli válkou zničené domy, zbořeniště, obrovské díry v zemi. V Biogradu na moru byly hotely podepřeny kládami a obehnané pytly s pískem. Šipka s nápisem "Restaurace" nás dovedla k obrovskému kráteru. Jen ještě neodstranili tu šipku. Našli jsme si pokoj na přenocování, dojedli zbyteček svačiny na cestu a trochu jsme spali.

Ráno jsme zjistili, že má naše fenka zánět v uchu. Inu, jeli jsme, kam nás poslali, ovšem veterinární klinika byla rozstřílená a prázdná. O kousek severněji se jelo k Vranskému jezeru a shodli jsme se, že nevidět ho, by byla velká chyba. Šikovně jsme se vyhnuli zátarasům a už jsme si to svištěli obdivovat krajinu. Než jsme objeli zátarasy, všimla jsem si několika místních občanů s půllitrem v ruce. Při našem návratu ještě stále seděli bez pohnutí, z půllitrů neupito. Jak jsme projížděli kolem, otočila jsem hlavu a v tu chvíli jsem uviděla varující nápis o srbských partizánech u jezera a dál na sever. Vrátili jsme se na nábřeží a v lékárně koupili mast a kapky do uší pro lidi. Během dovolené se jí uši zahojily.Ještě jsme předali krabice s oblečením a botami, jenž jsme vezli pro potřebné.

V Šibeniku jsme špatně odbočili a namísto při moři, jeli jsme do Splitu vnitrozemím. Věděli jsme , že v lesích za nic moc širokou loukou jsou srbští partizáni a vojáci. Vyrazila jsem ze sebe: "Ty koukej na cestu a jeď co nejrychleji, já budu pozorovat okraj lesa a jakmile uvidím pohyb, zařvu "Stop!" a skočíme do pangejtu." Cestou nás stavěla a uklidnila jedna hlídka. Sdělila nám, že do Splitu je to kousek a ať pak pokračujeme po ostrově Brači. Měli jsme namířeno někam do okolí Dubrovníku. Přeplavili jsme se trajektem na Brač, po rovné cestě jsme jej přejeli a opět jsme se přeplavili na pevninu.

Makarská měla krásné nábřeží s palmami a okouzlila nás natolik, že jsme zůstali.Neřekla jsem, že jsem odjížděla s ischiasem a po tabletkách na bolest mi bylo špatně. Nebrala jsem je proto a v moři jsem používala  jen ruce. Na pláži s námi užívali dovolené manželé, on Chorvat, ona úplně bílá  Němka. Měla lehce narezlé vlasy a tělo jak z alabastru. To snad v životě nevidělo slunce. Typ, který se spálí, když se podívá z okna. Zatímco my a její manžel leželi ve stínu a na slunci jen oschli, paní ležela celý den na slunci. K večeru byla tak spálená, že se sotva zvedla. Myslili jsme si, že druhý den nepřijde, ale byla tam. Pražila se na slunci jako den předtím, jen s tím rozdílem, že jí manžem poléval podmáslím, aby spáleniny chladil a zmírnil bolesti. Říkala jsem mu, jestli by nebylo lepší, aby manželka ležela ve stínu. Řekl jí to, ale důrazné zavrtění hlavou znamenalo, že pojede domů opálená, kdyby se měla desetkrát sloupat. Pracovala na druhém stupni popálenin a očividně jí to uspokojovalo. Manžel jí láskyplně poléval podmáslím a pečoval o ni s neuvěřitelnou oddaností.

Další den přišel jen manžel. Myslili jsme, že si žena léčí popáleniny, ale ne. Chytil ji ischias (asi z přemíry podmáslí), tak ležela. Věnovala jsem jí mé prášky na bolest a něco prášků na uvolnění svalů. Další den ještě nepřišla, ale třetí den byla jako rybička. Odměnou nám bylo její uzdravení, ale hlavně aktuální mapka trasy zpáteční cesty domů, kde nehrozilo nebezpečí napadení srbskou armádou.  
Odjížděli jsme dříve, než onen manželský pár, a tak jsme se ani nedověděli, zda paní dosáhla i třetího stupně popálenin. Ovšem co víme bezpečně, že její oddaný manžel zkoupil všechno podmáslí v okolí, aby se v něm jeho připálená ženuška mohla koupat, když už polévání nestačilo.