Kolem obchodu s drahými parfémy pulzuje rušná ulice. Hlídači Frantovi Hovorkovi to všechno připadá jako tah sportky v televizi. Kolem se pohybuje spousta míčků a občas některý vlétne do otevřených dveří. Ty míčky se mění v návštěvníky. Ochranka hraje sama se sebou různé hry. Počítá zákaznice.Vejde-li jako stá do prodejny mladá žena, bude mít důchodce štěstí. Vejde-li babka, bude neštěstí. Vejde-li něco neobvyklého, bude se štěstí jen hrnout.
Tu sobotu štěstí přímo zívalo. Jako padesátá vešla nevěsta. Byla sice v civilu, ale se závojíčkem včesaným do vlasů. Přišla si pro kosmetickou úpravu obličejíčku. Velké štěstí se ovšem nekonalo. Těsně před koncem šichty se spustil liják a zcela promočeného důchodce ještě dokonale oblil kamion, zajetý do obrovské louže. Pak věřte temným znamením.
Jindy si hlídač všímá dam, které se dostavily s křížkem na krku. Když tuto svou hru prozradí osamělé prodavačce, slečna ožije. "A proč vás to pane šerife zajímá?“
"No ty dámy přece nemusím hlídat, jako katoličky přece nekradou!“ reaguje ostraha. Je pak zachmuřen vysvětlením, že zlaté a stříbrné křížky na krku jsou vlastně móda!
Jednoho dne se objevila v obchodě skleněná pokladna. Měla být posléze naplněna peněžitými dary kupujících pro nějakou nadaci. Některý vtipálek vhodil dovnitř jednu korunu. Pozorování plnění obsahu se stalo další zábavou ostrahy. A tak Fanouš čeká u návnady, jako rybář u prutu. Skleněná pokladna ale zeje prázdnotou. Tu si strážce bere bokem paní vedoucí.
"Paní vedoucí, jsem v této prodejně vedoucím přes košíky a zkušební papírové proužky. Chtěl bych být i vedoucím pro skleněnou pokladnu. Zařídím, aby dámy do této krabičky přispívaly. To chce fintu. Vezměte patnáct stovek z tržby a komisionálně je dejte do té pokladny. Večer si je vezmete zpět. Lidé budou přisazovat. Do prázdné kasy nikdo nic dávat nebude.“ Paní vedoucí jen pokrčila rameny a myslela si jistě, že ten pán začíná pomalu, ale jistě blbnout.
Paní vedoucí ovšem netušila, co dělá z lidí vhodná manipulace. Fanouš se jako voják setkal v Novém Bohumíně s recidivistou Brundibárem. Ačkoliv byl o dvacet let starší, nežli ostatní vojáci, kroutil si vojnu jako posunovač u železničního vojska. Pohyboval se totiž nějaký čas v cizinecké legii. Vždy, když se nedostávalo peněz, zakoupil si Brundibár bloček stvrzenek a linkovaný sešit. Razítko už měl. Pak si oblékl civil a obešel všechny partaje ve vyhlédnutém domě. Do sešitu si nadepsal úhledně jména partají, připsal částku a zazvonil.
"Vážená paní, jsem zástupce sdružení Pomozte trpícím. Právě vybírám na bojující Bangladéš. Soused Habrda dal padesát korun, jak vy se postavíte k potřebám a utrpení jiných?“ Paní viděla na předchozím řádku napsanou padesátikačku od Habrdy, tak přidala svoji. Recidivista Brundibár si až do svého zatčení žil na vojenské poměry docela slušně.
Dávno minula doba totality. Z obtěžování pokojných chodců se stal národní sport. V dnešní době potkáváme spoustu výběrčích všeho druhu. Pomineme-li všechny ty žebravé studenty kolem maturit, jsme zásobeni nataženou rukou, nebo kasičkou na každém kroku. A veřejné mínění? Stačí občas vyhlásit nějakou dobročinnou akci. Stavíme školu v Ugandě, budujeme studny v Afaganistánu, vybíráme na vodu pro Haiti.
V kronice batalionu od jednoročního dobrovolníka Marka ve Švejkovi, odkázal k smrti odsouzený špion šikovatel Vaněk částku, kterou vyhrál ve ferblu nad členy popravčí čety Ruskému Červenému kříži. Tu Švejk pravil: "Vono je to vlastně jedno, jestli za ty peníze bude mít slušný gáblík ruský, nebo rakouský oficír!“
Fanouš Hovorka zabodoval, ještě když byl podruhé ženat. Bylo nějaké zemětřesení. A tu místní rozhlas oznamoval velkou humanitární sbírku. Před kulturním domem stála skříňová Avie a pověření zřízenci příjímali plastové láhve balené vody.
Fanouš se vrátil ze služby a žena jej uvítala: "Koupila jsem několik plastových láhví s vodou a věnovala je postiženým. Cos pro to udělal ty? Stála nás tam celá fronta! Učinili jsme dobrý skutek a ještě pokecali!“
A manžel ji zcela usadil. Pravil: "Kam se hrabeš s pověstí dobrodince s těmi plastikovými láhvemi vody. To já jsem nedal nic, ale v hospodě rozhlásím, že jsem věnoval tisícovku! Veřejné mínění jistě můj čin ocení!“
A tak důchodce Fanouš Hovorka už dávno objevil patent na dobročinnost.