Líbilo se mi, jak krajina za okny utíká, jakoby se snažila dohonit ujíždějící vlak. Ten často mizel v lesích, kde mu poskytly úkryt vysoké stromy. Pak někde zastavil a přistupovali lidé s podivnými věcmi. Dozvěděla jsme se, že to zvíře v košíku jedné starší paní se jmenuje krocan. Že veliká konvička někoho jiného je plná malin. Že ti velcí kluci s modrofialovými rty nejsou nemocní, ale mají pusy obarvené od borůvek. Pokaždé tu bylo něco nové, neznámé a zajímavé.
Aby cesty byly ještě zajímavější, tak pro mě a sestru tatínek vymýšlel hry s otázkami. A my jsme soutěžily. Sestra byla starší, tak mívala často i v odpovědích náskok. Ale já jsem se také postupně naučila znát jména vlakových zastávek, názvy potoků i rybníků. Jezdívali jsme na venkov během celého roku, ale jen na krátké návštěvy, na jeden až dva dny. Tentokrát to bylo jiné. V mateřské školce, kterou jsme se sestrou navštěvovaly, nám začaly prázdniny, přesněji moje první prázdniny. Podle tatínka jsme si měly začít zvykat na samostatnost. Rodiče poté, co nás přivezli, tak se asi za dva dny vrátili domů a chodili do práce. My jsme zůstaly u babičky a dědečka samy. Ti už se postarali o to, aby se nám po rodičích nestýskalo.
Děda byl pekařem. Vstával velmi časně. V chalupě, kde jsme pobývaly, se děly věci! Přímo zde byla pekárna a také obchod. Směly jsme se jít podívat na pytle plné mouky, veliké a široké vály, slaměné ošatky různých velikostí, kulatých i oválných tvarů. Množství zadělaného těsta nám připomínalo známou pohádku „Hrnečku, vař“. Náš vrcholný zájem vzbudila obří pec s ohněm, kam se „sázely“ lopatou bochníky chleba tak, jako to předvedly děti s ježibabou v oblíbené pohádce „O perníkové chaloupce“. S pomocí dědy jsme si směly zkusit vyklopit nakynutý chléb z ošatky na lopatu. Jindy nás zase učil, jak ručně uplést housky. Bylo nám dovoleno posypat je hodně mákem a svoje voňavé výtvory po upečení ještě vlažné sníst. Celý dům byl prostoupen libou vůní, která se denně z tohoto stavení linula ke všem sousedům. Ti přicházeli do obchodu nakupovat dědův chléb a pečivo a my jsme byly pyšné a cítily se pohádkově.
Byly to pro nás první, ale současně i poslední prázdniny s milovaným dědečkem. Ten během dalšího roku zemřel a babička zůstala v chalupě sama. Ale to by byl slušný základ k dalším, zase úplně jiným příběhům.
