Večer jsme se snažily získat nejčerstvější informace o dostupnosti dalších míst, která se měla stát naším cílem v příštích dnech. Již jsme věděly, že nečekané srpnové lijáky způsobily sesuvy půdy, mimo jiné i okolo města Foggia. Některé silnice musely být uzavřeny a doprava je prý vedena po objízdných trasách. Toto zjištění nás nepotěšilo, ale ani nás od další cesty na jih neodradilo. Netušily jsme, že svým dotazem na to, kudy nám doporučují jet, vyvoláme mezi čtyřmi Italy ve Vieste tak bouřlivou debatu s naprosto rozdílnými názory. Bylo nám jasné, že se neshodnou a nám jejich dohady nepomohou. Raději jsme se rychle vytratily.
Ráno jsme tedy očekávaly objížďky, ale myslely jsme, že budou aspoň nějak rozumně vyznačeny. Madla nás dovezla ke křižovatce, kde šipka na Bari byla malována doleva i doprava a obě jako státní silnice. Tak, co teď bude lepší? Poslechly jsme naši nastavenou navigaci a jely doprava. Po ujetí asi 20 km jsme se znovu ocitly na stejné křižovatce. Bylo nám jasné, že jsme v nějakém provizorním bludišti, z něhož nám žádná navigace nepomůže. Silnice, kterou jsme měly vyznačenou na mapě, asi přestala dočasně existovat. Nápad Madly, že by to teď zkusila jet doleva, jsme Hilda i já podpořily. Konečně jsme pochopily, o čem a proč se ti Italové večer tolik dohadovali, když nám měli poradit s plánovanou cestou.
Pozorně jsme všechny tři hlídaly každou značenou objížďku a povedlo se nám dostat na odbočku, směřující k vytouženému hradu CASTEL DEL MONTE. Jeho monumentální stavba nám ze vzdálenosti zhruba 10 km připomínala spíše obrovské obilní silo. Šlo o dílo budované původně jako lovecký zámek pro císaře Fridricha II. již v r. 1240. Jeho krásu jsme teprve docenily, když jsme stanuly před vchodem. Hrad má tvar osmiúhelníku s osmi věžemi. V nich se nachází ve dvou poschodích vždy 8 velkých síní, dříve bohatě zdobených mramorem. Z oken se nabízel pěkný výhled na vnitřní nádvoří a bylo vidět až k Monte Garganu. Hrad byl zapsán r.1996
do listiny kulturního dědictví UNESCO - myslím si, že určitě oprávněně!
Přibližně hodinka cesty nás dělila od dalšího italského skvostu. Tím byla jeskyně CASTELLANA. Těšily jsme se na krásy pod zemí i na příjemné ochlazení. Procházku s průvodcem jsme absolvovaly ve smíšené skupině s asi čtyřiceti turisty z různých zemí. Po zastávkách v několika běžných slojích jsme náhle všichni stanuli v pohádce. Byli jsme v nejkrásnější velké jeskyni se jménem Grotta Bianca (Bílá jeskyně). Ta svým bělostným bohatstvím stalagmitů a stalaktitů nemá v Evropě obdoby. Pochválila jsem Madlu za to, že si mne vybrala do těchto končin jako spoluřidičku.
Ke splnění poslání naší cesty po Apulii už nám zbývala jen ZONA DEI TRULLI. To je území o rozloze asi 1000 km2, poseté kruhovými, exoticky působícími domky s kuželovitými střechami. Nejprve se nám ukazovaly v krajině jednotlivě, nebo v malých skupinkách. My jsme směřovaly do města ALBEROBELLO, kde je největší seskupení těchto navrstvených domků. Trullo je slovo řeckého původu a znamená kopuli. Pro množné číslo se vžilo označení trulli. Důmyslné stavby byly budovány bez cementu, bez malty. Tím pádem nepodléhaly zdanění. Jak vynalézavé!!! Vápencové kameny byly na sebe umně naskládány tak, aby stavba byla vodotěsná. Stříška byla zakončena věžičkou. V létě bylo uvnitř příjemně chladno a v zimě tyto prostory skýtaly pocit tepla. Nejvíce domků vznikalo v 18.-19. století. Několik nejstarších však pochází již z 16. století. Toto neobvyklé městečko Alberobello působí velmi zajímavě. Dobrá večeře, konzumovaná na terase s výhledem na trulli, umocnila náš zážitek z návštěvy této Zóny. To byla krásná tečka za celou "naši" Apulií.
Konec seriálu