Fanouš Hovorka má za sebou týden služby v prodejně s drahými parfémy. Sloužil v jednom kuse každý den, včetně soboty. Kolega měl totiž dovolenou. Utahaný služebník s obolavělýma nohama se doma konečně převlékl do letních kalhot a pestré letní košile, hýřící barvami z tichomořských ostrovů.
Vyrazil do ulic, přímo do jedné ze dvou místních hospod na pivo. Naprosto nevšímavě minul kulturní dům, ve kterém se bude odehrávat Hodová taneční zábava! Jednou za rok, v létě, vypukne totiž záchvat folkloru ve vesnici, která nemá s folklórem nic společného. Vše je na počest světců Petra a Pavla v kostelíčku oběma svatým zasvěcenému. Tato událost plná šohajů a dcéreček v Kyjovských krojích je zcela v režii místních lidovců. Zlatým hřebem kromě Mše Svaté je právě večerní taneční hodová zábava.
"Trhněte si nohou, folkloristé. Dám si pivo a půjdu domů. Mne to juchání neoslovuje!“pronáší při cestě kolem kulturního domu unavený člověk.
V poloprázdném lokále sedí několik osamělých alkoholiků. Lidovecká sláva je jim šuma fuk, stejně jako Fanoušovi. Najednou si k osamělému hostu přisedne paní hostinská. Znají se léta, Fanouš si s ní často povídá. Paní hostinská si vždy přinese polštářek a volné chvíle tráví u stolu s ukecaným společníkem.
"Pane Hovorko, já bych tak strašně ráda šla do kulturáku na taneční zábavu. Manžel právě převzal službu a já jsem volná. Nemám ale s kým jít. Nešel byste se mnou?“
Fanouše najednou napadne ptákovina. Postaví se, ukloní a praví: "Smím prosit?“
Paní hostinská se usměje, kývne hlavou a zmizí někam dozadu. Dostaví se pak v letních šatech a v tanečních střevíčcích. No a protože vyzvání k tanci nelze realizovat v prázdném lokále, odcházejí oba tanečníci do kulturáku na lidoveckou krojovanou taneční zábavu. Manžel paní hostinské oběma kyne rukou.
Ve dveřích prostorného sálu sedí dva zasloužilí pokladníci. Na příchozí vytřeští oči. "Dvakrát lístek, pronese Fanouš a dává do kasy dvě stovky. "Každý za své!“ pronese žena tak, aby to dědkové slyšeli.
Sál je zcela zaplněn. Akorát u stěny, přímo na ráně, jsou dvě volná místa. Příchozí jsou zvláštností mezi svátečně vystrojenými hosty a krojovanými stárky. Vypadá to,jako kdyby mezi lid obecný zavítala delegace z Thajska. Pestrá Fanoušova košile působí jako rušivý element.
A tančí se. Na pódiu řádí krojovaná kapela z Moravského Slovácka. Hrají se jenom polky a valčíky. Paní hostinská je šťastná. Hlasitě v kole pokřikuje na taneční páry, směje se a křepčí. Oba rozpustilci nevynechají jediný tanec! Nakonec se u stolu při odpařování doví Fanouš z úst své tanečnice drsnou skutečnost. "Manžel vůbec netančí!“
Celou hloubku ženina poznání odhalí až dámská volenka. Ženy vévodí na půlhodiny parketu. Vše provází stolek se štamprlemi a kytičkami. Hraje se nekonečný valčík.
"Pane Františku, mohu jít pro pana Heřmánka?“ rozpačitě se ptá společnice.
"No proč ne, je to vaše volenka. Já nejsem váš poručník,“ informuje partner. A nastává rituál. Každá tanečnice si vybere tanečníka. Ten pak doklouže ke stolku, zaplatí dámě štamprli a koupí kytičku.
Chudák pan Heřmánek. Nehnul se z kola. Zcela propocen a na pokraji sil, dopotácel se po skončené akci ke své zákonité manželce, od které byl odveden. Ta jej pak musela ovívat kapesníkem a plácat po tváři. Paní hostinská všechno zvládla. Bylo jí však divné, že má jenom jednu kytičku! Netušila, že může partnery v kole střídat a přinést třeba kytiček celou náruč. Má ty svatá prostoto. Pro paní vedoucí musela být tahle zábava něco jako Jiříkovo vidění.
A událostem nebyl konec.
Najednou fanfáry. V taneční přestávce přichází středem sálu duchovní otec Pavel. Místní kněz ve slušivém černém obleku a s kolárkem míří na pódium. Uchopí mikrofon a zdraví své ovečky. Velký aplaus. Celá jedna řada stolů u okna je zaplněna výborem KDU ČSL a přizvanými hosty. Na svém duchovním pastýři mohou oči nechat. Kněz si z ptačí perspektivy prohlédl sál a zaregistroval Fanouše. Sestoupil se schůdků, přistoupil k barevnému košiláči a začali si silně potřásat rukou. K obětí typu Churščov- Novotný nedošlo, protože by to byla neúnosná provokace. Stačí přece jen, že Fanouš Hovorka s knězem kamarádí a scházejí se normálně v obou hospodách. Kněz se pak zařadil k patřičnému stolu a zaujal čestné místo.
Paní hospodská oba kamarády zná, protože je často obsluhuje.
Kolem třetí hodiny oba hodovníci odcházejí. I když Fanouš ve skrytu duše doufal, že dobrodružství skončí v jeho obýváku, nestalo se tak. Rozchod se odehrál ještě před kulturním domem. Žena dokonce i po takových zážitcích nepřipustila tykání.
Fanouš si doma před zrcadlem uvědomil, že svým zjevem už nemůže o patnáct let mladší paní oslnit. Manžel je manžel, i když je to tvor nespolečenský a netančící.
Daleko větší záhadou ale zůstává, že za celý ten skvělý večer si tanečník neuvědomil, že po týdnu stání v prodejně a tanečním křepčení jej vůbec nebolí nohy! Kdoví, třeba byl nějakou vyšší mocností odměněn za dobrý skutek!
