Podobně jako další země východního bloku se i Německá demokratická republika označovala za stát dělníků a rolníků. Právě dělníci však před 60 lety, 17. června 1953, vyšli do ulic Berlína, aby dali veřejně najevo nespokojenost se zhoršením životních podmínek. Nepokoje se záhy rozšířily do dalších východoněmeckých měst a nabyly takových rozměrů, že na jejich potlačení pořádková policie nestačila.
Spousta oceli, ale málo jídla
Příčinou revolty byl program „urychleného budování socialismu“, který v létě 1952 vyhlásilo vedení Jednotné socialistické strany Německa (SED). Napodobování sovětského hospodářského modelu s důrazem na rozvoj těžkého průmyslu však působilo problémy. Zatímco produkce oceli či chemikálií v NDR rostla raketovým tempem, dostupnost spotřebního zboží i některých potravin byla omezená. Když pak v polovině května 1953 pověřil ústřední výbor SED vládu, aby podstatně zvýšila pracovní normy, začalo to ve společnosti vřít.
Představitelé NDR se pokusili projevy nespokojenosti uklidnit vyhlášením „nového kurzu“, který měl zmírnit některá opatření v hospodářské, ale i politické oblasti. Změna však přišla pozdě a byla vnímána spíše jako přiznání neúspěchu.
Protest začal na Stalinově aleji
Lidové povstání zahájili stavební dělníci ze Stalinovy aleje, jak se nazýval monumentální berlínský bulvár, budovaný podle sovětského vzoru. Dopoledne 16. června 1953 se asi tři stovky z nich seřadily za transparentem „Konec zvyšování norem!“, načež vyrazili k centrále odborů a odtud k vládním budovám.
Spolu s narůstajícím počtem členů průvodu se radikalizovaly i jejich požadavky. Už nešlo jen o protest proti zhoršujícím se životním podmínkám, ale začaly se objevovat hlasy žádající odstoupení vlády a vypsání svobodných voleb.
Následující den, 17. června 1953, se různé formy protestů rozšířily do dalších měst – Magdeburku, Jeny, Gery či Zhořelce. Celkově došlo ke stávkám v asi šesti stovkách podniků a podle různých odhadů se jich zúčastnilo od půl do jednoho a půl milionu zaměstnanců, vesměs dělníků a zaměstnanců.
V Berlíně demonstrovaly desetitisíce lidí
Nejmasovější demonstrace, čítající řádově desetitisíce lidí, zažil Berlín. Jejich účastníci mimo jiné strhli rudou vlajku z Braniborské brány a nahradili ji praporem v tradičních německých barvách. Vzhledem k tomu, že pořádková policie nebyla schopna davy lidí rozehnat, vyjely do ulic ruské tanky a na většině území NDR byl vyhlášen výjimečný stav.
Ozbrojený zásah sovětských jednotek a východoněmecké policie vedl k rychlému odumření revolty. Ještě 18. června sice bylo hlášeno přerušení práce z několika loděnic na pobřeží Baltu, ale šlo o pouhý dozvuk událostí z předchozího dne.
Na základě studia dobových pramenů, které v roce 2004 provedla skupina německých historiků, byla v souvislosti s povstáním doložena smrt 55 osob, včetně pěti příslušníků ozbrojených sil. Převážná většina obětí zemřela v důsledku střelného zranění. Sedm osob bylo popraveno na základě rozsudků ruských a německých soudů, další zemřeli ve vazbě.
Tvrdá odplata za „fašistickou provokaci“
Vedení SED odsoudilo povstání jako „fašistickou provokaci“ a podle toho na ni zareagovalo. Několik set zadržených účastníků revolty bylo postaveno před soud, přičemž dva byli odsouzeni k trestu smrti, tři na doživotí a zbytek k nižším trestům. Uvnitř samotné SED proběhly čistky a straníci procházeli osobními pohovory, kde se zjišťovaly jejich politické postoje.
Kromě biče ale došlo i na cukr. Snížení mezd, vyhlášené v lednu 1953, bylo zrušeno. Platy i nejnižší důchody se zvýšily a ve státních obchodech klesly ceny některých potravin. Vedení strany a státu rovněž slíbilo přehodnotit hospodářský plán a více se zaměřit na produkci spotřebního zboží a potravin.
Nic, co by vypadalo jako slabost...
Je paradoxem, že předsedovi SED a hlavnímu architektovi východoněmeckého režimu Walteru Ulbrichtovi povstání podle některých historiků zachránilo politickou kariéru. Z Kremlu se sice na jeho hlavu snesla kritika, ale sovětští soudruzi jej padnout nenechali kvůli obavě, že by to východoněmecká veřejnost mohla brát jako projev slabosti.
Na počest obětí východoněmeckého povstání byl v srpnu 1953 v západním Německu vyhlášen 17. červen státním svátkem německé jednoty. Po skutečném sjednocení v roce 1990 se ale státním svátkem stal 3. říjen (toho dne v roce 1990 oficiálně přistoupila Německá demokratická rebubilka ke Spolkové republice Německo).
I Plzeň zažila velké vzbouření
proti komunistické politice
Ve stejném roce, dokonce ve stejném měsíci, jen o dva týdny dříve, došlo v Československu k takzvanému plzeňskému povstávní. Velké protikomunistické nepokoje proběhly v Plzni 1. června 1953. Povstání bylo důsledkem hospodářské krize, do které zemi přivedla vláda KSČ a její měnová reforma, schválená 30. května 1953. Ta zbavila většinu společnosti veškerých úspor. Na dvacet tisíc lidí ovládlo na celý den velkou část Plzně a až večer situaci potlačily přivolané ozbrojené posily. Na obou stranách utrpělo zranění na 250 osob, posléze bylo 331 lidí odsouzeno v politických procesech a proběhla i vlna represí a čistek.
