Byl to výbušný rebel a velký bohém. Spolu s bratrem Aloisem napsal kroniku venkovského života Rok na vsi a hru Maryša, sám proslul románem Santa Lucia nebo třeba impresionistickou Pohádkou máje. Vilém Mrštík pocházel z nezámožné rodiny ševce z Jimramova v půvabných kopcích Českomoravské vysočiny, kde se narodil před 150 lety, 14. května 1863. Do jeho plodného a bouřlivého života ale vstoupila nemoc a tvůrčí krize. Spisovatel pak svou pouť zakončil sebevraždou v březnu 1912 v jihomoravských Divákách.
Kouzlo prchavého okamžiku
Vilém Mrštík se v 90. letech 19. století výrazně podílel na vývoji české literatury, zapojoval se do bojů o podobu realismu a naturalismu a svým způsobem razil cestu impresionismu. Vždy sympatizoval s odbojnými jedinci, zároveň si zachoval schopnost tlumočit prchavý okamžik. V Pohádce máje napsal: „A slunce se na ni smálo, roztápělo nivy, ohřívalo zahrady; vítr vlahý a měkký pofukoval kolem, roznášeje sebou vůni vod a zápach mokré země dechem svého vání pronikal i tam, kde věčný vládne chlad a stín sluncem opuštěných míst. Co tu bylo hluku a záře, šumění a blesku na horách i v dolinách: uprostřed bláta kousky ležely zlata, mezi komínky kůra svítila stříbrem a stromy plakaly, kapky světlé a tiché jako slzy z větve na větev se pouštěly na zem.“
Svébytná slovanská země? Morava!
S rodiči a bratry se šestiletý Vilém odstěhoval do Ostrovačic a záhy do Brna. Vystudoval gymnázium v Brně, poté v Praze rostl z mladého studenta práv uznávaný znalec a překladatel ruských klasiků. Práva však nedokončil a po několika letech života v hlavním městě se odstěhoval zpět na Moravu, tentokrát k bratrovi Aloisovi do Divák u Hustopečí. Zde ale trpěl odloučením od literárního centra, teprve návštěva Francie a carského Ruska v něm způsobila příklon k národním hodnotám a „obrat k Moravě“. Myšlenka, že právě Morava je nejsvébytnější slovanskou zemí, byla později v letech 1907 až 1910 vůdčím motivem Mrštíkovy práce v časopise Moravskoslezská revue.
Vrcholným dílem bratří Mrštíků je drama Maryša (1984), k němuž námět přinesl Alois a Vilém je zpracoval dramaticky. Příběh ženy přinucené vdát se za muže, kterého nemiluje, se stal postupně nesmírně oblíbeným. Drama Maryša bývá označováno za vrchol české realistické dramatické tvorby a inscenuje se i v současnosti. K dalším dramatům Viléma patří Paní Urbanová a Anežka.
O nevzdělanosti pražských radních
Nadčasovou hodnotu si zachovala i jeho polemika Bestia triumphans (1897), ve které odsoudil nevzdělanost tehdejších pražských radních a strůjců asanace Prahy. Obálku brožury nakreslila Zdenka Braunerová, s níž poutal Mrštíka hluboký vztah, který se ale rozpadl těsně před svatbou. Mrštík závěrem polemiky napsal: „Čím nižší svědomí, tím slepěji zuří neřest, čím chatrnější vzdělání, tím slavnější hody sobě strojí úhlavní jeho nepřítel – bestia triumphans.“
Jako prozaik usiloval o vyprávění, které nesleduje příběh, ale jde za náladovým přiblížením dění v přírodě i lidské duši, za smyslovým prožitkem. To charakterizuje jeho některé rané prózy a především proslulou Pohádku máje (1897), která vznikla pod dojmem zážitků z Ostrovačic u Brna. Čarovný poetický příběh lásky dvou mladých lidí na pozadí malebné přírody pojednává o vztahu měšťáckého a pohodlného Ríši k milé a prosté venkovské dívce Helence. I toto dílo ilustrovala Braunerová.
Třikrát zfilmovaná Pohádka máje
Podle knihy vznikly už tři filmy. První němý film režiséra Karla Antona byl natočen v roce 1926, kde hrál Ríšu Petr Dolan, což byl pseudonym Jiřího Voskovce (kvůli tomuto filmu byl pak Voskovec vyloučen z Devětsilu). Druhé filmové zpracování bylo natočeno roku 1940 s Natašou Gollovou jako Helenkou a Svatoplukem Benešem jako Ríšou. Tento film režíroval Otakar Vávra. A v roce 2006 zfilmoval novodobou podobu Pohádky máje ochotnický spolek Ostroš z Ostrovačic.
V dalším románu Santa Lucia jsou patrné prvky naturalismu. Příběh osamocení, ztrát iluzí a smrti chudého brněnského studenta po jeho příchodu do Prahy je snivě-impresionistickou koláží o milované Praze: „A Praha měkla, roztékala jako cukr v mokru. K večeru už celá se vysvlékala z bílé své řízy; celá umouraná; bílou barvou už jen jako pokaňkaná mihotala se strakatou dálkou. Kouř přenášel se přes oblezlé hřbety střech a zapadal do začouzených ulic svahů!“
Tragický a bolestný konec života
Poslední a nedokončené dílo Zumři předznamenalo tragédii konce Mrštíkova života. Vilém trpěl od roku 1910 zhoršujícím se zdravotním stavem, duševními poruchami a vyčerpaností, později údajně i stihomamem – všude viděl nepřátele, strašidla a přichystané pasti.
Po jisté nevinné události s nezletilým děvčetem Mrštík údajně zpanikařil a prořízl si hrdlo skalpelem, kterým předtím prořezával plástve ve včelíně. Pak se ještě několikrát snažil bodnout do srdce. Po pěti hodinách v bolestech zemřel. Bylo mu 48 let. O rok a půl starší bratr Alois ho přežil o třináct let.
