Ta zpráva zasáhla Frantíka Rendla jako blesk z čistého nebe. Spolužák Vašek Bouchal je po mozkové mrtvici! Oznámila mu to s pláčem jeho manželka. Jednoho rána prý zjistil, že má nepohyblivou pravou část těla. Teď leží v nemocnici v Jevíčku.
Vašek Bouchal, ten výborný kamarád a smíšek k pohledání, je v prostorách bývalé léčebny pro souchotináře. Za první republiky to bývala poslední štace těchto nešťastníků. Říkalo se Z Jevíčka do nebíčka!
O Vaškovi by se daly napsat romány. Disponoval ohromnou silou. Jako výpravčí vlaků ve stanici Lužice šel jednou ráno na peron protáhnout tělo. O litinový sloup nádražního podloubí se opíral vrávorající opilec a močil. Vašek mu poklepal na rameno, aby jej upozornil na nepřístojnost takového chování. Dále popisoval:
"Najednou jsem dostal strašnou ránu do zátylku. Červená čepice odplachtila jako lehkoatletické nářadí někam do kolejiště. Tak jsem se po něm ohnal. Hřbetem ruky jsem jej trefil mezi nos a hubu. Šel okamžitě k zemi. Od té chvíle přestal mít starosti o zuby. Odešly mu rázem z huby ve dvojstupu. Lojza Lářiš, místní rváč a výtržník, ležel pak měsíc v bezvědomí na ÁRU. Vašek chodil do téže nemocnice na převaz trestající ruky. Sám utrpěl zranění při zákroku. Na Vaška se pak chodili dívat zaměstnanci nemocnice! Naštěstí měl na celou událost peron plný svědků, takže kromě té zraněné ruky neutrpěl žádnou újmu.
"Jedeme do Jevíčka,“rozhodli se dva kamarádi Fanouš Rendl a Zdeněk Menoušek, zvaný Guma. Před nemocniční pokoj se dostali oba kamarádi snadno. Dobrých deset minut postávali. Napadlo je, co se stane až vejdou dovnitř. Je těžké předstírat, že vzhled postiženého kamaráda je stejný jako předtím.
Vašek, ten hromotluk Vašek je přivítal v sedě na posteli. Byl poloviční. Malý Guma obrátil vše v žert: "Člověče, ten tvůj účes odněkud znám. Ty seš celej trestanec Šejba z Haškových povídek ze Starého mocnářství!“ Člověk sedící na posteli s bažantem v pohotovostní poloze se rozesmál a posléze rozplakal. Celou hodinu pak kamarádi vzpomínali na krásné chvíle studia a hříchy mládí. Ale ještě dlouho po odchodu se nezbavili tísnivého pocitu.
Kdo byl jednou v Jevíčku, ví jak daleko je z města k nádraží. Hochům se podařilo stopnou auto. Překvapení je zastihlo na železniční zastávce. Legrace státních drah postila poutníky toho červencového odpoledne. Spoj, jasně označený v platném jízdním řádu, nejede. Opět nějaká oprava. No co se dá dělat. Další vlak do Skalice nad Svitavou jede až za dvě hodiny.
Najednou rozrazil ticho vzrušený rozhovor tří zklamaných lidí. Dostavili se dva mladí lidé a šedivý pán, zřejmě tatínek jednoho z nich. Vzrušeně gestikulovali před vývěskou. Také oni zřejmě nepostřehli opravu jízdního řádu. Starý pán pravil: "Děcka tak ahoj! No počkáte si dvě hodiny. Tak já valím!“ A pán odešel volným krokem k osobnímu automobilu, stojícímu za zastávkou.
Fanouš zavětřil. Sakra auto! Vždyť ten člověk by oba kamarády mohl odvézt někam na autobus, nebo alespoň do města. A pak učinil zdánlivě nesmyslný pokus. Zaklepal na dveře vozidla a pravil: "Pane nejste náhodou taxík? My bychom s kamarádem potřebovali zajet do Skalice nad Svitavou! Čeká nás tam přípoj na Brno!“ Svoji nabídku vyfutroval srolovanou pětistovkou v pravé ruce.
Stala se nevídaná věc. Pán vyskočil a otevřel oběma cestujícím dveře do vozidla. Hrábnul po bankovce a hodlal uvést vozidlo do pohybu.
A teď přišla Fanoušova chvíle. Obrátil se na šoféra a pravil: "Kdybyste pane řidiči dovolil, na peróně stojí ještě dva cestující. Náhodou jsem totiž vyslechl rozhovor. Mohl bych je pozvat do vozu. Představte si. Vaše děti totiž také pospíchají do Skalice nad Svitavou!“