Je to svérázná a velmi charismatická osobnost. Vratislav Brabenec je znám především jako saxofonista a textař skupiny The Plastic People of the Universe (PPU). Originální seskupení, legenda českého undergroundu, bylo v opozici vůči komunistickému režimu a jeho členové šikanováni. Brabence nakonec přinutili emigrovat s rodinou do Kanady, odkud se po letech zase vrátil.
„Nedostudovaný farář“, jehož aktivity sahají i do literární oblasti či ekologie, oslaví sedmdesátiny, které připadají na 28. dubna. První slavení naplánoval na sobotní večer v klubu Pilot v pražských Vršovicích, kde se rozhodl zároveň pokřít společně s kytaristou Joe Karafiátem vlastní CD Létání je snadné.
S Plastic People se pak Brabenec sejde v neděli ve své oblíbené kavárně Café Sladkovský. „S Plastiky to vypadá špatně, nějak se dohadujeme a prožíváme krizi. Já teď dělám literární projekty, poezii a knížku pro děti, které mi ale moc nejdou. Také bych chtěl zaznamenat portréty všech bláznivých lidí, které jsem v životě potkal,“ říká Brabenec, který není nadšen vývojem ve společnosti. Souhlasí s názorem sociologa a filosofa Jana Kellera, podle kterého se v devadesátých letech marně očekávalo, že se západní země poučí z toho, co se ve východních dělalo dobře, a Východ se poučí z toho, co dělal dobře Západ. „Stal se opak. K nám přišel McDonald a na Západě se začaly úřady chovat socialisticky. Jak jsem starý, tak se každý den raduju, že se už nedožiju dalších průserů,“ tvrdí Brabenec.
Odsouzen na osm měsíců nepodmíněně
K Plastikům, založeným v roce 1968, se přidal o čtyři roky později. Na jeho popud se skupina začala více zaměřovat na české texty, například od filozofa a básníka Egona Bondyho. Posléze začal autorsky přispívat také sám Brabenec, zejména na alba Co znamená vésti koně (1981) nebo Maska za maskou. Upravil texty Ladislava Klímy k programu Jak bude po smrti (1979) či podklady ze Starého a Nového zákona pro Pašijové hry velikonoční (1978).
Toto album zhudebnil zakladatel kapely Milan „Mejla“ Hlavsa a při práci se asi nejvýrazněji odklonil od rocku, aby popustil uzdu avantgardním hudebním postupům. Utajovaná premiéra Pašijí se uskutečnila v roce 1978 na chalupě Václava Havla na Hrádečku. Záznam byl šířen jako samizdat na magnetofonovém pásku, oficiálně nahrávka vyšla v roce 1980 v Kanadě. Po roce 1989 byly Pašijové hry velikonoční několikrát uvedeny v různé úpravě.
Perzekuce členů PPU vygradovala v roce 1976, kdy byl Brabenec spolu s dalšími zatčen a za údajné výtržnictví odsouzen na osm měsíců nepodmíněně (rozsudek byl zrušen až v roce 2003 Nejvyšším soudem). K pobytu za mřížemi přivedlo hudebníky obvinění, že v textech některých svých písní použili vulgární slova. Soud v totalitním Československu tvorbu kapely ohodnotil jako „hrubě neslušnou, umělecky pochybnou a protispolečenskou.“
Akce Asanace ho vyhnala do Kanady
Opozice v čele s Václavem Havlem zorganizovala kampaň na podporu a propuštění uvězněných hudebníků, která vyvrcholila Chartou 77. Brabenec ji po svém propuštění také podepsal. V roce 1982 byl Státní bezpečností (StB) donucen v rámci takzvané akce Asanace k vystěhování do Kanady. StB tehdy Brabencovi mimo jiné vyhrožovala únosem jeho dvouleté dcery, pokud nezačne spolupracovat. „Nemohli jste vracet ty facky,“ řekl k tomu později hudebník.
Ze zámoří, kde se živil jako zahradní architekt, se Brabenec vrátil v roce 1997 a znovu se připojil k Plastikům. Na přání tehdejšího prezidenta Václava Havla se u příležitosti 20. výročí Charty 77 kapela opět sešla v klasickém složení (Milan „Mejla“ Hlavsa, Vratislav Brabenec, Josef Janíček, Jiří Kabeš, Jan Brabec a kytarista Garáže Josef Karafiát). Poté následovalo několik koncertních turné v Česku, rozjezd skupiny ale na čas přerušilo Hlavsovo úmrtí v roce 2001.
Vedle hudby také literatura
Brabenec se věnuje rovněž literatuře, soubor poezie z období od 60. let mu vyšel už v edici Vokno. Je autorem pohádek Všude je střed světa, sbírek básní Sebedudy (1992), Vůl Hvězda Ranní (1998), Vážený pane K. (2001) nebo prózy Karlín – přístav (1995). V roce 2010 vyšel pod názvem Evangelium podle Brabence rozhovor novinářky Renaty Kalenské s hudebníkem – životopisné vyprávění, ale i jeho názory na život, poválečné české dějiny, politiku nebo Kanadu.
Na přelomu 50. a 60. let Brabenec absolvoval zahradnický obor na zemědělské technické škole v Mělníku. Poté studoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakulta v Praze, kterou ale nedodělal: „Zpočátku jsem farářem být chtěl, potom alespoň v rámci církve pracovat s hudbou, ale postupem času jsem zjišťoval, že na to nemám patřičné vlohy.“