Nesnaží se zakrývat vrásky a nechce za každou cenu vypadat mladší. „Nikdy jsem nepodstoupila lifting. Myslím, že čas běží, jak má, a tajemstvím, jak se udržet ve formě, je být aktivní a hodně se usmívat,“ říká slavná italská herečka Claudia Cardinalová.
„Představuje skutečně živý kus filmové historie, já ji miloval od mládí, považoval jsem ji tehdy za nejkrásnější ženu na světě. A podle mě je pořád je nejkrásnější! Nic na sobě nezměnila, nepodstoupila žádnou plastiku obličeje, její tvář je stále táž,“ řekl před několika lety oscarový režisér Fernando Trueba a složil herečce ještě jednu poklonu: „Vedle krásy má i obrovský smysl pro humor!“
Jedno je jisté, Cardinalová stárne s grácii. Ve filmových kruzích se traduje, že právě ona patří spolu s Američanem Clintem Eastwoodem a Irem Seanem Connerym k těm slavným hereckým osobnostem, které nejlépe ovládají umění stárnutí s grácií. Přesto však její fanoušci asi nebudou chtít uvěřit datu hereččina narození – 15. dubna 1938. To znamená, že tahle italská hvězda slaví 75. narozeniny!
Mým ideálem krásy byla Brigitte Bardotová
Když se sexsymbolu 60. let Brigitte Bardotové ptali, koho považuje za svou nástupkyni, odpověděla: „Po BB přece logicky následuje CC!“ Claudia Cardinalová tato slova naplnila. Ačkoli přece jen nedosáhla takového věhlasu jako její kolegyně Gina Lollobrigida a Sophia Lorenová, slavní režiséři jí nabídli krásné role po boku hereckých hvězd a její kinematografie čítá přes 150 filmů. Po čtyřicítce se podruhé stala matkou a téměř současně i babičkou, po šedesátce prvně stanula na jevišti.
S Bardotovou ji pojí víc než jen podobné iniciály jména a příjmení. „V mládí byla Brigitte mým ideálem krásy,“ vzpomíná Cardinalová. „Když jsme pak spolu točily Petrolejářky, tak všichni říkali, že je to BB proti CC, blondýna proti brunetě. Fotografové číhali, kdo z nich udělá první fotku, až se zabijeme. Jenomže tak to nebylo. Já ji už dávno předtím obdivovala, kdysi jsem se česala jako ona, líčila jako ona... A doteď si píšeme a ona mi tam vždy napíše věnování: Mé petrolejářce.“
Z divadla jsem měla dlouho strach
Až po šedesátce se herečka, jejíž monogram CC dodnes patří k symbolům světového filmu 20. století, odvážila vystoupit také na divadelní prkna. Přestože vždy dostávala spousty nabídek, debutovala až v roce 2000 na jedné z pařížských scén ve hře Benátčanka. „Z divadla jsem měla vždycky strach...,“ přiznává herečka, o níž její neméně slavný kolega Richard Burton tvrdil, že je tím nejlepším, co dala Itálie světu od vynálezu špaget.
Cardinalová ale ve skutečnosti není pravou Italkou: „Jsem původem Italka, kořeny Afričanka a kulturou Francouzka.“ Narodila se v Tunisu jako Claude Joséphine Rose Cardinalová. Její rodina sice pocházela ze Sicílie, ovšem už čtyři její generace žily v Tunisku.
Cestu k herectví jí otevřelo vítězství v soutěži krásy roku 1957. Sice už předtím se objevila před kamerou, ale díky titulu „nejkrásnější Italka v Tunisku“ získala pozvání na filmový festival v Benátkách, kde ji objevil producent Franco Cristaldi. Učinil z ní hvězdu a – jak to tak bývá – na několik let i svoji životní partnerku.
Raději první v Itálii než druhá v Hollywoodu
Po studiích herectví v Římě zahájila hvězdnou dráhu snímkem Maria Monicelliho Zmýlená neplatí (1958). Tehdy se jí také narodil syn Patrick, kterého kvůli přísným filmovým smlouvám dlouhá léta vydávala za svého bratra. Otce dítěte, jenž ji údajně znásilnil, nikdy neprozradila.
Její kariéra se začala slibně rozjíždět, i když kvůli drsně chraplavému hlasu, který se k dívčímu pohledu mnohoslibných očí a svůdné postavě oděné do hlubokých výstřihů příliš nehodil, byla často dabována. Od jednodušších postav, v nichž uplatňovala především svůj atraktivní zjev, se ale postupně přehrála k rolím silných žen s nelehkým osudem.
Od 60. let točila s proslulými režiséry a jejími partnery byli herci první kategorie. Stala se hvězdou filmů Federica Felliniho (8 1/2), Lucchina Viscontiho (Rocco a jeho bratři, Hvězdy velkého vozu) či Luigiho Comenciniho (Bubovo děvče). Hrála po boku herců jako Jean-Paul Belmondo (Statek, Cartouche), Alain Delon (Gepard), Peter Sellers (Růžový panter), Marcello Mastroianni (Jindřich IV.) či Franco Nero (Den sovy, Salamandr). V polovině 60. let zkusila štěstí v Hollywoodu. S filmy Ztracená hlídka (jízda) či Profesionálové však příliš neuspěla. „Raději budu první v Itálii než druhá v Hollywoodu,“ řekla.
Praha? Myslím, že je opravdu nádherná!
Další herecké příležitosti jí nabídl režisér a její druhý životní partner Pasquale Squitieri, jemuž ve svých jednačtyřiceti letech porodila dceru Claudii (takřka ve stejnou dobu ji její syn učinil babičkou). Squitieri herečce ve svých převážně mafiánských dramatech vyhradil role žen stísněných společenskými problémy (Železný šéf, Corleone). Mezi její zatím poslední filmy patří role ve snímku stočtyřletého režiséra Manoela de Oliveiry Gebo a Stín.
Cardinalová je majitelkou řady cen. Získala Zlatého lva na festivalu v Benátkách (1993), čestného Césara (1996), řád Čestné legie (1999), Zlatého medvěda na Berlinale (2002) a v roce 2009 obdržela cenu za celoživotní dílo na rumunském Transylvánském mezinárodním filmovém festivalu (TIFF). Několikrát také navštívila Českou republiku. V roce 1964 byla hostem karlovarského festivalu a o čtyři desetiletí později, v roce 2006, se stala hvězdou Febiofestu, kde převzala čestnou cenu Kristián. Na setkání s novináři byla tehdy usměvavá a příjemná. Ochotně reagovala na všechny otázky a s úsměvem podotkla: „To, že se mě ptáte na jednu věc a já pak mluvím o něčem jiném, je prostě můj způsob odpovídání.“ Loni přijela do Česka znovu, to když předsedala porotě České Miss 2012.
K české kinematografii nemá žádný specifický vztah, nikdy nespolupracovala se žádným českým režisérem. Učarovala jí však česká metropole: „Byla jsem tu vícekrát a myslím si, že Praha je opravdu nádherné město!“
Co také řekla
Claudia Cardinalová
O oblíbených režisérech: Gepard od Luchina Viscontiho byl můj první mezinárodní film. Visconti byl člověk s úžasnou kulturou, úrovní, mohli jste se s ním bavit o čemkoli. Zároveň jsem tenkrát točila se skvělým Fellinim snímek 8 ½. Bylo to neuvěřitelné. Natáčel se bez scénáře. Všechno byla skutečná improvizace.
O čekání na role: Nikdy nevolám režisérům nebo scenáristům. Chci být vybraná, abych točila film, ne si o to říkat.
O hereckých partnerech: Točila jsem s Belmondem, Delonem, Mastroiannim..., ale vždy jsem oddělovala práci od osobního života. Myslím, že platí – čím víc se říká ne, tím víc o vás muži stojí.
O divadle: Chtěli, abych dělala divadlo už dřív, ale já jsem si říkala, že na to nemám hlas a lidé mě neuslyší.
O svých dávno dospělých dětech, Patrikovi a Claudii: Jsem italská matka a pro ty je typické volat dětem dvacetkrát denně.
O mladých hercích: Párkrát zazáří a všichni je budou zdravit a chválit, jak jsou úžasní. Když tomu ale uvěří, bude to jejich konec.