Náčelník železniční stanice Dobrotín Jan Pospíšek byl těžký astmatik. Často býval nemocen. Nahrazovali jej zástupci. V podstatě kmenovým náhradníkem se stal Josef Pavelka. Byl z Kunovic a Pospíšek z Hluku. Rivalita těchto dvou měst je na úrovni vztahu mezi Pardubicemi a Hradcem Králové. Jakmile se ale tihle dva pánové sešli na nějaké oslavě, vyprodukovali les nevídané srandy. Pavelka pak značně ovíněn začal procítěně přednášet báseň Brandeburák, což se mu rýmovalo s jistým sprostým lidovým podstatným jménem.
Jako vesnický chasník srostlý s půdou, byl patřičně lakotný. Ve stanici byl zástupce náčelníka ubytován a svůj kutloch neopouštěl. Zásadně si nic nekupoval, využíval vlastních zásob. Živil se domácím špekem, pil vlastní víno a ke štěstí mu stačila skýva chleba a voda z vodovodu. Jednou jel do Brna a zapomněl si na dopravním stole u výpravčího peněženku. Večer se vrátil, peněženku si vzal a odešel do svého kutlochu. Vůbec mu ve velkoměstě nechyběla! Asi někde cestou pojedl z aktovky a napil se z hydrantu.
Svůj volný čas trávil tento podivín samostudiem. Lampička v jeho ubikaci svítívala dlouho do noci. Stala se z něj chodící encyklopedie. Naučil se také pasivně anglicky. Šlo to tak daleko, že při pravidelné denní kontrole výhybek si opakoval anglická slovíčka. Prošel celou stanici a často pokračoval samospádem i na širou trať! Bylo to, jako když Hujer v Marečkovi byl při čtení novin obrácen na točně a musel příchod do fabriky opakovat.
Ve stanici našel Pavelka spřízněnou duši. Knihomol Fanouš Rendl se s náčelnickým náhradníkem dával často do řeči. Výpravčí také ledacos věděl, i když s encyklopedickými znalostmi zástupce náčelníka se to nedalo srovnat. Často se pak stávalo, že se při Fanoušově směně rozletěly dveře náčelnické kanceláře a Pavelka prohlásil: "Pane kolego, chytáček!“
"Jaký kryptogram označuje u silnice informace, že se blíží restaurace?“
"No přece příbor, vidlička a nůž jako na nádraží,“ kontruje Fanouš.
"Pane kolego, máte za pět! Na nádraží je příbor, to máte pravdu, ale u silnice jsou zkříženy vidlička a lžička!“
Jindy zase Fanouš zabodoval: "Pane kolego chytáček. Které jediné české slovo se jinak píše a jinak čte?“ Po dlouhém přemýšlení Pavelka kapituloval. Fanouš pak prohlásil:"Pane kolego, máte za pět. Je to přece slovo "jinak“!
A tak si ti dva hráli a vzájemně se hecovali.
Jednoho dne se na chodbě za dveřmi dopravní kanceláře ozvaly hlasy: "Tak tady máme tu reléovku!“ Fanouš měl právě službu a domníval se, že dítka z místní školy si jdou prohlédnout div zabezpečovací techniky, sovětský cestový systém z roku 1966.
Do dopravní kanceláře vešli ale jen dva lidé. Pavelku v uniformě doprovázel nenápadný človíček v hnědých šatech. Oba stáli za služebníkem, který měl plné ruce práce. Jeden telefonát za druhým, jízdy vlaků, obsluha reléového pultu. Pavelka se díval z okna a civilista se zaujetím pozoroval činnost zaměstnancovu.
Konečně nastal klid. Fanoušovi už to bylo blbé, vstal ze židle a obrátil se k neznámému civilistovi. Prohlásil: "Já jsem nějakej Rendl.“
Odpověď pána s ním zatřásla: "A já jsem nějakej náčelník Střední dráhy Olomouc a jmenuji se Hošek!“
Teprve nyní se výpravčí patřičně ohlásil.
Pánové odešli. Pavelka se vrátil, chechtal se a mlátil rukama do kolen. Vykřikoval: "On je Nějakej Rendl!“
Fanouš nechal hecíře vyřádit a pak pravil s despektem: "Neradujte se zbytečně, vy jste prohrál. Pane kolego, máte za pět! Právě jste totiž propadl z etiky. Měl jste mi toho neznámého pána představit! Klidně to mohl být nějaký váš příbuzný z Dolní Rožínky!“
Pavelka námitku uznal. Ale už nikdy nepřestal Fanouše oslovovat Nějakej Rendl!
A tak obyčejný služebník přišel vinou poraženého k titulu. Možná to byl od podivínského zástupce náčelníka opět nějaký ten "Chytáček“