„Když jsem se narodil, prý pršelo a pan primář Komárek tehdy řekl, že mi prší štěstí,“ vzpomíná Jaromír Štětina. V pozdějších letech se vícekrát ukázalo, že pan primář měl tehdy pravdu.
Štětinu proslavily válečné reportáže z nebezpečných oblastí bývalého Sovětského svazu a jeho současný boj proti komunismu. Uznávaný novinář, spisovatel, cestovatel a politik byl v roce 2004 za Stranu zelených zvolen do Senátu, v roce 2010 svůj mandát obhájil s podporou TOP 09 a hnutí Starostů a nezávislých.
Štětina právě slaví sedmdesáté narozeniny, na svět přišel 6. dubna 1943 v Praze. Jeho rodiče se po válce odstěhovali do pohraničí a rodina bydlela u Frýdlantu, na nějakých patnáct let se tak malý Jaromír stal venkovským klukem. Po několika stěhováních se ale s rodiči vrátil do Prahy.
Vystudoval Vysokou školu ekonomickou a později Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Během komunistické vlády uspořádal několik výprav na Sibiř a do Asie, kde mimo jiné sjel řeku Indus. V letech 1987 až 1989 uspořádal několik politických přednášek a byl opakovaně zadržen tehdejší StB. Po roce 1989 byl zpravodajem Lidových novin v Moskvě a v období 1993 až 1994 jejich šéfredaktorem. Pracoval také jako zpravodaj České televize (1994 až 1995).
V roce 1994 založil soukromou novinářskou agenturu Epicentrum a do roku 2003 se věnoval především válečnému zpravodajství, například v Náhorním Karabachu, Čečensku nebo Afghánistánu. Za svou práci obdržel v roce 1997 novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky.
Patří mezi spoluzakladatele humanitární organizace Člověk v tísni, napsal asi deset knih a mnoho set článků, připravil desítky dokumentárních filmů. Je ženatý a má jednoho syna.
Babička komunistka,
dědeček buržoa
Pocházím z rodiny řekněme buržoazně-komunistické. Babička z tatínkovy strany byla zakládající členkou Komunistické strany Československa. Byla pradlena a cihlářská dělnice, celý život dřela, aby jako vdova uživila děti. Byla to moudrá ženská, nedávno jsem objevil hromadu sešitů, do kterých si psala paměti. Začínají příjezdem císaře pána do Veleslavína někdy na začátku dvacátého století a končí druhou světovou válkou. V těch pamětech je hodně lásky a nenávisti. Sám se snažím z těch zápisků zjistit, odkud se ta třídní nenávist bere. Její prapůvod, myslím, není u mé babičky v závisti, ale v pocitu nespravedlnosti.
Ovšem dědeček z máminy strany byl buržoa. V Chicagu mu patřila slavná hospoda Praha a dědeček byl pyšnej, že k němu chodil na pivo chicagský starosta Čermák. Dědeček se jmenoval Jaroslav Jechort, v Americe známý jako Džery Džekrt, přezdívaný Dabldžej. Byl to světák a světoběžník. Zatímco moje babička dřela v podzemí hospody v kuchyni, dědeček jezdil po Americe a kšeftoval. V tomhle prostředí vyrůstala moje maminka Jaroslava, v Americe Gloria Džekrt. Uměla výborně i česky, jen jí někdy dělalo potíže kladení sloves ve větě.
Ze Štětinovy životopisné knihy Život v epicentru