Už jsem jich absolvovala pěknou řádku, ale nikdy bych neřekla, že je mám raději než Vánoce. Naopak. Dlouho jsem si myslela, že je vůbec nemusím. Přečetla jsem si několik soutěžních příběhů a začala přemýšlet, co mi vlastně na Velikonocích vadí. Jako dítě jsem je přece milovala...
Tatínek uměl uplést z mnoha vrbových proutků krásnou pomlázku. Vždycky jsem žasla nad jeho šikovností. Po svátcích sloužila jako usměrňovač nevhodného chování dětí, rodičům vždy po ruce na kredenci. S maminkou jsme barvily vajíčka v cibulových slupkách nebo v odvaru z cikorky. Měla hezky hnědou barvu a dalo práci přenést obrázkový obtisk na vajíčko, aby pěkně přilnul a nekrabatil se. Konečná úprava plátkem slaniny jim dala patřičný lesk a ještě zvýraznila barvy.
Na velikonoční neděli jsme se my, děti, těšily ze všeho nejvíc. Dnes už vím, že i naši rodiče, kteří za okno přichystali čokoládové zajíčky, kuřátka, slepičky, vajíčka, ovečky a pak s potěšením sledovali naše rozzářené oči, když jsme tu krásu ráno uviděli. Ani maminčin piškotový beránek s očima z hřebíčku a červenou pentličkou na krku neměl chybu.
Má nechuť asi vznikla v době puberty, kdy jsem se vzepřela tomu „hloupému“ zvyku, který dovoloval mým spolužákům, aby mi napráskali čímkoliv a ještě mi do vlasů nalili tolik voňavek, že jsem se jejich odéru nemohla zbavit, nebo mě tak důkladně „zalili“ vodou, že jsem se několikrát musela převléknout. Nejvíc mě rozzlobil jeden nápadník, který přišel, i když jsem mu to výslovně zakázala. Na protest jsem se ani nepohnula a nechala si rozpíchat nohy jalovcem do krve, aniž jsem se na něho podívala a odměnila ho.
V době studia jsem objevila techniku škrabaných kraslic a vydržela nad vyfouknutou a obarvenou skořápkou prosedět hodiny, dokud jsem nožíkem z manikúry nevyškrábala do barvy vzory, které se podobaly bílým krajkám s květinovými nebo srdíčkovými motivy. Několik jich ještě mám a zdobím jimi stůl.
Vdala jsem se, odstěhovala daleko od rodiny a špatně snášela kamarády a kolegy svého muže, kteří mi chodili napráskat, ale hlavně se opít, pokud opilí už nepřišli. Pro manžela jsem měla vždy připravené vajíčko, i když mě občas místo proutku „omlazoval“ vařečkou, naštěstí jen symbolicky.
Pro své žáčky jsem měla nachystanou ošatku malovaných vajíček a mísu sladkostí. Jejich návštěvy jsem si opravdu užívala. Obdivovala jsem nejen ty, kteří mi odvážně bolestivě nařezali vlastnoručně upletenými pomlázkami, ale hlavně ty, ze kterých jsem ve škole málokdy dostala nazpamět naučenou básničku, zatímco o šmigrustu z nich koledy plynuly bez jediného zadrhnutí.
Když povyrostly dcery, zdobívaly jsme celou neděli kraslice voskovou technikou a předháněly se, které se to povede líp. Scházeli se u nás i neznámí kluci pro vajíčka, jaká si jinde nevykoledovali. Jablka nepadla daleko od stromu a děvčata začala trávit Velikonoce mimo dům, z dosahu mrskáníchtivých spolužáků.
Když manžel těžce onemocněl, zavládlo u nás o Velikonocích nezvyklé ticho, svědčila o nich jen jarní výzdoba bytu. S vnoučaty se vrátily veselé Velikonoce, ale ty si moc často neužívám, protože žijí daleko, a ne vždy je trávím s nimi.
Nejbolestnější byly ty, které jsem strávila v nemocnici, když jsem na Velký pátek uklouzla na čerstvě napadaném sněhu a zlomila si nohu a ruku a musela se podrobit operaci. Snad nikdy jsem tak silně nevnímala náboženskou symboliku těchto svátků, a to jsem ještě nevěděla, že úraz nezůstane bez následků.
Se současným partnerem si hlavně užíváme skutečnost, že můžeme být o den dva déle spolu. A nějak víc si uvědomuji, co je pravým důvodem k oslavám...
