Ač den je uplakaný
a já mám chmury na duši,
svým vnitřním zrakem vidím
přicházet Venuši.
Je nádherná,
vím, že se mi to nezdá.
Září jak na obloze hvězda
a míří přímo ke mně.
Svým jasem dotkne se mě jemně
a náhle promění se v bílý květ
ten smutně zadumaný svět.
A kapky deště obléknou si bílý šat
a bílým krajkovím vše kolem začnou odívat.
Ty tam jsou všechny moje smutky
i všechny trestuhodné skutky
a začínám se zase usmívat.
