Na tenhle okamžik se těšily celé generace vesnických kluků v obci Podboří. Zvony odletěly a kluci je mají nahradit. Kam až paměť sahá, hrká se ve vesnici podle stejného rituálu. Hejno kluků nejrůznějšího stáří kočíruji starší hoši, stárci. Jsou to takzvaní "pánové“ a ovládají celou tlupu píšťalkami. Tito jacísi velitelé se vyskytují v počtu tří, nebo čtyř jedinců. Podle toho se také chovají a nezadají si s poklasnými z nedávných časů. Lid prostý samozřejmě okrádají při konečném vyúčtování, neboť závěr celé akce činí vybírání po domech na Bílou sobotu. Ti mladší to berou jako samozřejmost a těší se, že za několik let budou sami takto vykořisťovat jiné. Zajímavé je, že i za tuhé totality se rituál dodržoval a bylo po celou dobu hrkání ve škole volno!
Průvod vesnicí je prokládán písničkou a hrkáním. Po zapískání se musí přestat rachotit a začíná se zpívat. Mančaft tvoří všichni kluci patřičného stáří, bez rozdílu rasy a náboženství. Svorně vedle sebe hrkají syn bigotního katolíka i syn komunisty. Zpívá se pořád stejná píseň na stejný nápěv. Je až dojemné s jakým nasazením zpívají kluci píseň s nesrozumitelnými větami.
My poledne/ nebo klekání/, zvoníme, my památku činíme,
že Kristus Pán pro nás umřel a pro nás na kříži pěl!
Po smrt hořkou postoupil, by nás hříšné vykoupil.
Všechny naše nepravosti, rači naše mezi tím!
Protož milý křesťane, modli se Anděl páně,
by nás pánbůh vždy zachoval, na přímluvu Marie!
Při bližším rozboru písně narazíme na nesrozumitelná místa. Tak především Kristu Pán na kříži nezpíval/pěl/, ale byl našponovát, tedy PNĚL! Nepatří – po smrt hořkou postoupil, ale ON smrt hořkou postoupil. Nesrozumitelná věta ,, rači naše mezi tím“ se dá vysvětlit jako RÁČIL NA SEBE VZÍTI!
Marnost nad marnost. Chyba se dědí z generace na generaci. Je to jako hra na tichou poštu. Akorát bývala píseň vylepšena pokřikem u kdysi soukromého obchodu pana Libora Vykoupila. Obchod byl už dávno znárodněn. Ovšem fasádu dále zdobil nezničitelný firemní nápis. Jakmile parta míjela dům a dospěla v písni ke slovům "by nás hříšné vykoupil,“ zvolali všichni sborově ,,Libor!“
Frantík Rendl, již důchodce, jde schválně za partou hrkajících kluků. Čeká s napětím na písničku. Naslouchá. Hurá! Ti kluci to zpívají stejně blbě jako on před padesáti lety. Akorát neví, jestli se ti pacholci začínají modlit:, "vemeno otce“, jako kdysi on s jeho tlupou.
Hrkat šel před léty i vnouček starého pána. Jako veskrze městské dítě si domluvil s kamarádem z obce účast při těchto akcích. Z jedné akce se vrátil s pláčem. Zahrčel totiž v nevhodnou dobu. Za tenhle přečin se od nepaměti platilo peněžní pokutou a strženým vejcem! Vejce i peníze totiž inkasovali kluci při konečném vybírání. Patřičný stárek si všechny přečiny nejen zapisoval, ale také nakonec žlutou kartu vyhodnotil. Martínek přišel nejen o vejce, ale i o pět korun.
Plačící vnouček žaluje mamince. Ta se rozčílí a pronese kouzelnou větu: "A má ten stárek tu pokutu právně podloženou?“
A děda s úsměvem přivedl vše na správnou míru: "Holka neblbni a nepleť se mezi kluky. Přece si desetiletý kluk nebude brát na hrkání svého právního zástupce!“
Prožili jste také v průběhu velikonočních svátků nějaký zajímavý či veselý příběh, na který dodnes vzpomínáte? Sepište jej a pošlete do naší soutěže na téma "Velikonoce". Vyhrát můžete zajímavé ceny. Více o soutěži se můžete dozvedět zde. |