Začalo to nenápadně. Eliška byla v té době vdaná, měla dvě malé děti a věděla, že její manželství je velký omyl. Vdávala se těhotná ve 23 letech za rozvedeného muže. Po svatbě se však povaha jejího manžela začala měnit. Telefon (tehdy pouze pevnou linku) zvedal pouze on, pokud jí přišel dopis a on o něm věděl, musela mu jej dát přečíst. Peníze na nákup musela proúčtovat do poslední koruny, když někam šla, tak jedině s ním nebo s dětmi. Postupem času si zvykla s tím, že všude je něco. Jeho podezřívavost se však postupně rozrostla do chorobné žárlivosti, která začala gradovat nejprve psychickým, posléze i fyzickým násilím.
Ještě během druhé mateřské dovolené se Eliška vrátila do práce, při hlídání dětí se s manželem střídali. Poté utrpěla těžký úraz. Byla v rekonvalescenci asi druhý měsíc, když přišel její vedoucí.
„Tak kdy už se vrátíte?“ ptal se.
„To víte, už mne to doma taky nebaví, ale doktor mi napsal ještě 14 dní rehabilitace. Pak už by to snad šlo.“
Vtom zaznamenala nějaký pohyb. Od zdi vedle vchodu se odlepila postava…
„Princ, to je můj princ,“ uvědomila si Eliška v okamžiku, kdy na ní spočinuly jeho naprosto lhostejné oči. Ve zlomku vteřiny se jí však zazdálo, že tam uviděla i něco jiného.
„To je můj nový nástupce, váš nový šéf,“ slyšela svého vedoucího. „Vždyť víte, že odcházím, ale nějak se to uspíšilo. Jistě spolu budete dobře vycházet.“
No, to určitě, pomyslela si. Jak je možné, že vypadá jako princ, a přitom je mi tak protivný?“ blesklo jí hlavou. Co to zaznamenala v jeho pohledu?
V následujících dnech nemyslela na nic jiného. Připadala si stará, unavená, neatraktivní, v nefungujícím manželství. Bylo jí skoro 28 let a najednou potkala vysněného prince. Jsi blázen, uzavřela to Eliška jednou provždy a vypustila z hlavy. Alespoň si to myslela.
Končila jí rehabilitace, lékař ji však do práce ještě pustit nechtěl. „Víte co? Napíšu vám ještě týden. Nesmíme to uspěchat. Jste mladá, mohlo by vás to jednou mrzet.“
To budou mít v práci radost, napadlo ji. Odpoledne zvonek. Šla otevřít - tam princ. Zavrčel pozdrav. „Tak co je s vámi? Kdy už přijdete?“
S určitou škodolibostí mu podala neschopenku.
„Napsal mi ještě týden. To víte, já bych ráda, ale prý jsem mladá a mohlo by mne to jednou mrzet.“ Blýsklo mu v očích. „No, když myslíte...“
Jak se to ke mně chová? Co si o sobě myslí? Eliška byla vzteky bez sebe. Zároveň se nemohla zbavit myšlenky na jeho oči, vlasy, postavu, krásně vykrojené rty... Proč mám dojem, že je ten člověk vnitřně nešťastný, a že to všechno je jen póza, jenom drsná slupka? ptala se sama sebe.
Léčba skončila a Eliška nastoupila do práce. S novým šéfem se - v rámci možností - snažili vzájemně vyhýbat. Kromě nezbytného pozdravu nebo dvou tří vět ohledně pracovních úkolů, vždy v kolektivu, spolu několik měsíců nepromluvili ani slovo. Pokud se někdy měli potkat, instinktivně se vyhnuli nebo to zařídili tak, abychom spolu ani vteřinu nebyli sami. Na jednu stranu to Elišce vrtalo v hlavě, na druhou byla ráda. Všimla si, že se na ni dívá, když si myslí, že ho nikdo nevidí (ani ona). Přesto měla pocit, že se pohybuje v minovém poli.
A pak to jednou přišlo. Byla v práci dříve, potřebovala dodělat nějaké resty. Nikde nikdo, všude klid. Šlo jí to od ruky, dokonce si začala pozpěvovat. Najednou stál vedle ní.
„Tak co s tím uděláme?“
„S čím?“
„No s námi. Takhle už to přece nejde dál, to sama moc dobře víte.“
Mlčky na něj koukala. V hlavě naprosto vymeteno.
„Musíme se sejít a o všem si promluvit.“
„Dobře, domluvím se s kamarádkou.“
Bože, rande. Po tolika letech. Jsi vdaná, máš dvě děti, neblbni, říkal Elišce rozum. No a co? Vždyť o nic nejde. Sejdeme se, vysvětlíme si, proč si tak lezeme na nervy a jak to vyřešit. Poprosila kamarádku, že si potřebuje něco důležitého zařídit, jestli by jí mohla - v případě potřeby - krýt záda. „Jasně, není problém,“ usmála se.
S princem se sešli na domluveném místě. Byl prosincový večer, všude sníh, pár stupňů pod nulou. Sedla si k němu do auta.
„Tak kam pojedeme?“
„Třeba na procházku.“
Mlčky dojeli k lesu. Díky sněhu bylo docela dobře vidět, byla jasná obloha. Romantika jak z románu. Ušli pár metrů a najednou se oba zastavili.
„Tak o čem jste chtěl se mnou mluvit?“
„Co s námi bude dál?“
„No, nevím, co by bylo? Jsem vám od začátku protivná, tak co chcete řešit?“
Najednou se jí podlomily nohy. Držel ji v náručí a líbal, jak to dosud nezažila…
„Co budeme dělat?“
„Nevím.“
Vlastně nebylo co řešit. Chodili spolu asi dvě hodiny zasněženým lesem. Shodli se na tom, že jejich počáteční averze byla vlastně něčím úplně jiným, čemu se oba podvědomě bránili. A že jejich vztah nemá budoucnost. On ženatý, o téměř dvacet let starší než Eliška, s dospělou dcerou, ona vdaná, dvě malé děti. Jeho manželku znala od vidění již několik let, aniž by tušila, kdo je jejím manželem. Vždy na ni působila velice nepřístupně, se zatrpklými rysy, přesto sebevědomá. On jejího manžela znal, pracovali všichni v jednom podniku. O svém manželství mu Eliška řekla všechno. Od něj se dozvěděla, že jeho manželství nefunguje již léta, ale visí na své dceři. Ta sice žije na opačném konci republiky, má svůj život, ale má ji moc rád. Oba byli přesvědčeni, že tohle nemůže fungovat, ale neřešili to.
Nastaly nejkrásnější dny jejího života. Necítila vinu, neměla výčitky, žila jen pro chvíle se svým Jiřím. V práci se vídali každý den. Navenek se nic nezměnilo. Všichni už si zvykli, že ti dva si od začátku nesedli, takže si jich nikdo nevšímal. Když se ale jejich pohledy střetly, bylo v nich pohlazení. V zásuvce nebo ve skříňce Eliška nacházela čokoládový bonbon, květinu, na pracovním výkazu nakreslené srdíčko. Dokud byla zima, pod záminkou večerních návštěv u své rozvedené kamarádky se s Jiřím procházeli pod noční oblohou. Přišlo jaro a oni mohli jet na jeho chatu. Dodnes cítí Eliška vůni dřeva a slyší šumění protékající řeky. Prožívala lásku jak z červené knihovny.
Realita všedních dnů však na sebe nenechala dlouho čekat. Napětí doma houstlo a ona to musela začít řešit. Nechtěla však ublížit dětem, proto navštívila dětskou psycholožku a se vším se jí svěřila. Ta si vyžádala zprávu o chování dětí ve školce, vyšetřila je a řekla: „Rozhodnutí je na vás, ale rozvod jim prospěje víc, než když v manželství setrváte.“
Přesto trvalo ještě několik měsíců, než se definitivně rozhodla.
Po rozvodu Eliška změnila práci i byt. S Jiřím už se nevídali každý den, přesto jejich vztah pokračoval. Většina jejich dnů byla naplněna láskou a porozuměním. Děti Jiřího milovaly, braly jej jako strýčka, který je občas vzal i s maminkou na výlet a měl je rád.
Po téměř sedmi letech skrývaného vztahu však Jiří začal mít výčitky, paradoxně ne vůči své rodině, ale kvůli Elišce. Nikdy nežádala, aby se rozvedl, byla s ním šťastná i tak. Ale on se trápil čím dál tím více, že stárne a mohl by jí být časem na obtíž. Postupně ji přestávalo bavit mu tyto nápady vyvracet, a tak se pomalu přestávali scházet. Občas si ještě zavolali, nakonec skončilo i to.
Uteklo mnoho let. Jiří zůstal se svou manželkou, ona se podruhé provdala a po letech ovdověla. Během té doby se párkrát potkali, víceméně náhodou. Když si pohlédli do očí, oba věděli, že kdyby chtěli, všechno začne nanovo. Ale nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky.
Před rokem začala mít Eliška najednou pocit, že Jiřího potkává. Kam šla, tam cítila jeho oči. Tohle přece není normální, říkala si. A pak se to stalo. Procházela kolem skříňky, v níž bývají vyvěšena parte. Najednou se zastavila, udělala dva kroky zpět… ne, to není možné, to není možné … Jiří zemřel. Prý měl nějaké problémy, manželka jej odvezla do nemocnice a už se nevrátil.
Eliška pozoruje svoji tvář v okenním skle a cítí, že jí tečou slzy. Ta bolest už nikdy nepřebolí. Nemohla být sice v Jiřího posledních dnech s ním, ale navždy bude osudu vděčná za čas, který s ním mohla prožít.
